Ujelo mi metro. Ale jela jsem na oslavu, odpočinutá a příjemně naladěná a náladu mi to nezkazilo.

 

Na zastávku přišla skupina patnáctiletých. Očividně byli zfetovaní.

Můj odhad je, že důvodem jejich zbrklých pohybů a překotné řeči byl pervitin.

Pořád to byly děti, ale byly opravdu nechutné.

 

Konečně metro přijelo.

Nemohla jsem se na ty děti ani podívat. Mluvily nahlas a mluvily nesmysly. Snad instinktivně jsem postoupila pár metrů dál. Nechtěla jsem se dívat na tu nechtěnou hrůzu, před kterou musím v budoucnu ochránit svoje děti.

Vlezla jsem do vedlejšího vagónu a pohledu na tu hordu nedospělých féťáků se tím zbavila.

Po pár stanicích přistoupili ale dva mladíci, kteří se usadili hned naproti mně. Těmto bylo o pár let více než těm "ostrozrakým" na nástupišti.

 

Jeden z nich do sebe soukal bagetu.

Oba byli hodně hluční a na sedačce seděli tak, že zabírali nejméně čtyři místa.

Četla jsem si a snažila si jich nevšímat. Myslela jsem na svého sedmnáctiletého synovce, který tak rychle vyrostl a vyspěl. Napadlo mě, jestli se i on tak chová, a opravdu se snažila pro ně mít pochopení. Přestávala jsem ale vnímat, co čtu, a sem tam zvedla zrak.

 

Viděla jsem, že směrem od mladíků nejdříve odletěl papír od sendviče a po chvíli se na zemi pod nimi válel i kus bagety.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, moje reakce byla okamžitá a impulzivní.

 

„To si snad děláš srandu, chováš se tady jako prase!“ vyplivla jsem hodně nahlas a rázně směrem k těm klukům. Nikdo ostatní ve vagóně nereagoval, pár lidí, kteří jeli s námi, dělali, jako že tam nejsou.

Reakce chlapců ve mně vyvolala silné dojmy.

 

Jeden z chlapců, ten menší a přeci jen tišší, se zalekl.

Podíval se na mě a já viděla v jeho očích zbytky jakési úcty a stopy po přeci jen nějakém studu.

Ty druhé oči, toho vysokého a také rozložitého mladíka na mě volaly, že na mě zvysoka kašlou. Viděla jsem v nich spoustu věcí, které mě šokovaly a vyvolaly ve mně strach.

 

Podíval se na mě s veškerou drzostí, kterou v sobě našel. Jeho krátký pohled mi říkal, že můžu být tak akorát zticha a jestli nebudu, tak on může využít také své fyzické převahy. Je sice mladý, ale je to chlap. Nevychovaný a na celý svět totálně kašlající.

Po tomto virtuálním vyjádření se na důkaz převahy ušklíbnul, na sedačce se rozvalil ještě víc a zakousl se do sendviče. Kousky bagety se rozlétly po sedačce a některé dosedly na zem vedle rohlíku a papíru.

 

Nikdo jiný nic neudělal.

 

Já ale po jeho pohledu dostala strach.

Bylo mu tak sedmnáct a byl to puberťák. Nedávno byl dítětem a chodil se školní taškou. Dnes ve mně vyvolal hrozné obavy a vedly mě k zamyšlení.

 

Stoji mi za to oslovovat a moralizovat a mohu si to jako ženská vůbec dovolit? Vždyť kdyby se mu zachtělo, mohl by vstát a klidně mi jednu natáhnout. Zastal by se mě někdo z těch stále mlčících a nevšímavých cestujících? Na to se spolehnout nemůžu.

 

Příště až něco takového uvidím, budu nejspíš zticha.

Asi budu muset nechat lidi kolem sebe pořvávat a házet kolem sebe odpadky, i když mi budou padat k nohám.

 

Nezbývá mi zřejmě nic jiného. Jsem totiž jen žena.

 

Co si o tom myslíte?

 

Reklama