„Nejprve ze všeho přiletělo slovo EMANCIPACE. Mělo zvuk hrozný, totožný se zvrhlostí!“
Tak tohle si mohly před více než sto lety přečíst čtenářky časopisu Ženské listy. Co obnášelo ženské bytí v této době? Téměř nemožnost jiného než základního vzdělávání, úpornou snahu se co nejrychleji provdat a plodit jedno dítě za druhým s mizernou nebo nulovou lékařskou péčí. Po svatbě se dotyčná stala loutkou v rukou manžela, zcela bez práva na vlastní rozhodnutí.

Emancipační hnutí přišlo do Čech ve srovnání se západoevropskými zeměmi trochu později. První nesmělé krůčky na cestě za svou emancipací udělaly Češky paradoxně v zápase o kuchařskou terminologii. Obrozenecká touha po všem vlastním a českém vedla i k horečné snaze stvořit českou spisovatelku a také založit českou dívčí školu. Stále ale platilo, že dívka má být v Čechách vychovávána hlavně pro roli matky a hospodyně. Pro většinu dívek představoval cílovou rovinku jejich života výhodný (nebo aspoň nějaký) sňatek. Když se nezadařilo, čekal ji osud staré panny trpěné u příbuzných a zároveň vděčného terče neomalených žertů.

Neocenitelnou úlohu v rozvoji ženského hnutí v Čechách sehrál bezesporu Americký klub dam založený roku 1865 Vojtou Náprstkem a Karolinou Světlou. Proč americký? O Spojených státech snila většina středoevropských obyvatel jako nedostupném, exotickém a osvíceném snu. Ameriku vnímali jako symbol pokroku, svobody a rozumu.

Vojta Náprstek proslul především jako propagátor technických novinek (šicí stroj). V prostorách AKD, který sídlil v domě U Halánků (dnešní Náprstkovo muzeum), se také přednášelo a dámy se tu mohly alespoň trochu vzdělávat. Ačkoli se Náprstek ženského pokolení celý život zastával, i on měřil dvojím metrem: ženám sice přiznával právo na vzdělání, obdivoval je, ale v otázkách sexuálních uznával volné mravy jen u mužů. Ke své ženě Josefě se choval spíše despoticky, což trochu kalí obraz velkolepého bojovníka za ženská práva…

V roce 1871 začínají vycházet Ženské listy a emancipované dámy také zakládají Ženský výrobní spolek český. Jeho součástí byla dívčí průmyslová a ve své době poměrně pokroková škola. Nevyučovalo se zde například náboženství, žákyně ani nemusely povinně chodit do kostela. Spolku předsedala nejprve Karolina Světlá a potom velká a neúnavná bojovnice za ženská práva - Eliška Krásnohorská. Společně s ostatními vybudovaly vzdělávací ústav, ten řadu let zajišťoval jedinou možnost vzdělání i nepříliš finančně dobře zajištěným dívkám. Absolventky nacházely uplatnění jako učitelky, účetní atd.

Feministky na konci 19. století prahly především po vzdělání, v té době se už ženy začaly viditelně ekonomicky osamostatňovat. I když všeobecné mínění se stále točilo spíš proti nim, jedinou přijatelnou omluvou pro ženské podnikání bylo vdovství. Jestliže měla dotyčná trochu obchodního ducha, mohla se legálně ujmout živnosti po zemřelém manželovi a společnost to tolerovala.

Vznik emancipačního hutí měl na svědomí také fakt, že v té době by dámy své mužské protějšky mohly utlouct kloboučky – bylo jich podle demografických průzkumů o mnoho více. Svatba tedy přestávala být jediným východiskem pro další zajištění života. Pracující ženy ale stále představovaly spíš bílé vrány a podivínky. Mezi čestné výjimky, které se těšily i společenskému respektu, patřily třeba malířka Zdenka Braunerová nebo už zmiňovaná Eliška Krásnohorská.

Právo na středoškolské vzdělání si Češky vydobyly z větší části v devadesátých letech minulého století. O něco později vstoupily dámské nožky poprvé na univerzitní půdu. Trochu legračně musely řešit třeba i problém neexistence dámských WC. Prostě nikdo nepočítal, že by něco takového bylo někdy potřeba… České politické dějiny se mohou pyšnit svou první poslankyní už od roku 1912. Paní Božena Viková-Kunětická se tehdy stala první českou poslankyní Zemského sněmu Království Českého.

Po první světové válce se splnila přání a touhy bojovnic za ženská práva. Ženy, které zůstaly doma, se musely naučit samostatně rozhodovat, zastupovaly muže nejen při řízení rodiny, ale i v mnoha povoláních. Už i to jim dávalo nárok na úplné politické zrovnoprávnění. Největšími odpůrci politických práv ženy byla církev a konzervativní kruhy. Nicméně když se ukázalo, že ženy mají spíše sklon ke konzervativním názorům, při rozhodování se více drží tradic, situace se obrátila. Původní odpor se změnil v podporu.

Co se týče politických práv a práv na vzdělání, to podstatné bylo dokončeno už ve dvacátých letech minulého století. Věci, které se nám dnes zdají být naprosto samozřejmé (vzdělání, možnost volit), nám vydobyla skupinka žen s vytrvalostí maratónského běžce a nadlidskou schopností povznášet se nad mnohdy nedůstojné urážky a ústrky tehdejší společnosti.  

 
Reklama