Jsou divné a v duchu flexibility dnešní doby vlastně až nežádoucí. Na první pohled sice k nerozeznání od ostatních, ale je jen otázkou času, kdy se prozradí. Ženy, které neřídí auto... Chápete smysl jejich existence? Hm, patřím k nim také...
Ačkoliv se to nezdá, je nás poměrně hodně. Nechlubíme se tím, neboť většinou dojde na dost zásadní vyptávání, proč tak snadnou (a pro mnohé zábavnou) věc neovládáme. Řídit se přece naučí každý. Ano. I já se to naučila, nezapírám. Ale svou averzi k této činnosti vysvětlit rozumově prostě nedovedu.
A co nám o ní prozradily některé naše čtenářky?
Jitka (40 let)
Řidičák jsem dodělávala, až když se narodily naše děti. Nechtěla jsem se totiž manžela stále doprošovat, aby mě zavezl do města k doktorovi, případně pro větší nákup. Ještě v autoškole jsem myslela, že mi to docela půjde. Měla jsem trpělivého instruktora a také zkoušky jsem udělala hned napoprvé. Dnes už vím, že osudová chyba se stala při první mojí soukromé jízdě.
Manžel neslyšel na moje žádosti, že se budu pozvolna ještě zajíždět někde u nás na vesnici, a rovnou mě posadil za volant při naší cestě do Prahy! Navíc ten den pršelo. Z nebe padal déšť a z mých očí slzy, protože jsem se hrozně bála. Ale můj muž byl neoblomný. Když to prý budu odkládat, nezačnu nikdy doopravdy řídit. Bylo to strašné. Manžel mě sekýroval, kudy mám jet, řidiči na mě troubili a bylo mi jasné, že na mou adresu nešetří nadávkami. Nakonec to na nějaké velké křižovatce nevydýchal a vyměnil se se mnou.
Jenže ve mně se předtím už něco zlomilo. Kdykoliv jsem pak zkusila sednout za volant, měla jsem pocit, že já neřídím auto, ale auto řídí mě.
Jana (45 let)
Moje neschopnost řídit auto pramení pravděpodobně z mé malé výšky. Byla jsem vždy malá a drobná. A zůstala takovou i dnes, po třech dětech. S trochou humoru bych se přirovnala postavou k dvanáctiletému mladíkovi, a to ještě k takovému, který moc nevyrostl.
Hned na začátku mé řidičské kariéry se mi stalo, že mě zastavili policajti. Mysleli si totiž, že auto řídí nějaké dítě! Jak potupné. Místo, abychom se situaci všichni zasmáli, začali mě neskutečně deptat, kontrolovat papíry, výbavu a zkoušet mě z pravidel.
Byla to tvrdá rána do mého ega, a i když bych neměla své nezdary svádět na druhé, mám dodnes vztek a strach, kterému se nedokážu postavit.
Dana (32 let)
Řidičák jsem si nikdy neudělala. Kdysi jsem byla jako spolujezdkyně účastnicí dopravní nehody, a i když to nebylo tak zlé, jak to na první pohled vypadalo, dlouho jsem nebyla schopná v autě ani sedět. Absolvovala jsem několik terapií, které zabraly aspoň do té míry, že mě nepřepadá v autě úzkost, ale sama bych se nikdy řídit neodvážila.
Mrzí mě postoj mého muže, jenž říká, že mám v hlavě bubáky a že kdybych opravdu chtěla, tak řídit budu, ale s tím nic neudělám. Jsem ráda, že je ta událost za mnou, že následky nejsou tak hrozné… A že neřídím? V praktickém životě mi to nevadí tolik jako nevhodné poznámky okolí na mou adresu…
A na závěr snad ještě celkem trefný postřeh jedné mojí známé: Proč neřídím? Protože cítím, že v tom nejsem dost dobrá. A než abych pokaždé trnula, že kvůli mně dojde k nějaké nehodě, to raději za volant nesednu. Moje sousedka, matka dvou malých dětí, umí jen cestu do školy a zpět, vlastně ještě do nákupního centra a zpět. Když jsem ji jednou požádala, zda by mi nezavezla porouchaný televizor do servisu v nedalekém městě, tvářila se vyloženě vyděšeně, že by měla jet někam, kde to nezná. Než být takovou řidičkou, to raději nic. A co si o tom myslíte vy?
Nový komentář
Komentáře
Teda koukám jak dopadla anketa. To opravdu 60% žen neřídí? Nedokážu si život bez auta a řidičáku vůbec představit. Autem jezdím od 16 ti - tenkrát samozřejme bez řidičáku pod dohledem táty a na polních cestách.
Řidičák mám už třicet let, ale téměř celou tu dobu jsem, s vyjímkou pár let, neřídila. Nyní už mám zase rok pauzu a děsím se okamžiku, kdy budu muset. Prostě někdo na to skutečně nemá mozkovnu a já jsem prostě řidičský dyslektik.
Je to pro mě ale hodně velké mínus, jak už tu bylo napsáno, v dnešní době se ŘP požaduje skoro na každé místo. Brzo mi bude 50, neřídím, jazyk neumím, jestli přijdu o práci, můžu si jít tak leda hodit... Co naplat, že mám dvě vysoké školy, když mě každá dáma - řidička, strčí do kapsy, i když má třeba jen základku...
řidičský průkaz se dnes při hledání zaměstnání pokládá za nutnost, stejně jako jazyky - vytřiďuje uchazeče schopné dojíždět od těch, co řidičák nemají, mít řidičský průkaz je dnes něco jako důkaz gramotnosti, prostě u mladých ročníků se předpokládá samozřejmě. Zároveň tím personalistům i signalizuje povahu uchazeče, tzn. že se učil, připravil na zkoušky, udělal něco pro své uplatnění a zároveň je soběstačný, zručný i chytrý. Nechci tím říct, že bez řidičáku jsou ženy méněcenější, ale jsou prostě ochuzeny o jednu schopnost, která jim prostě ubírá na univerzálnosti a širokém uplatnění - bavím se stále samozřejmě v rovině uchazeče o práci. Moje kamarádka např. už 9 let nemá práci, vzdychá doma, že o nic ve městě nezavadí a o dojíždění o 15 km dále do města si nenechá ani povykládat, prostě ona dojíždět nemůže, nemá jak.....do důchodu má ještě nějakých 30 let, tak nevím, jak to bez řidičáku chce dělat
peetrax — #51 Jsem na tom stejně.
Chybí tudíž ještě šestá alternativa:
Ne, nemám auto (ani jsem nikdy neměla).
Nemám důvod, pracuji v centru Brna, kam se dostanu pohodlně autobusem a pak šalinou, navíc tam opravdu není kde parkovat. ČR i zahraničí jsou celkem slušne pokryty autobusovou i vlakovou dopravou, takže neřídím.
Já řídím ráda a dle mého muže, který řídí hasičská auta, i dobře. Řidičák mám už od 17 let, dělali jsme ho už na střední škole s kamarádkou. Dlouho jsem pak neřídila, nebyl důvod. Manžel mě posadil za volant a jsem tomu ráda.
Rikina — #29 Článek nic takového nenaznačuje. Naopak. Měl ukázat, že žen, které neřídí auto, je víc… a že není dobré se do toho nechat nutit.
morgan — #46 Šikovná tetička- já dostala na řidičák ke 40. udělala jsme ho sice napoprvé, ale trochu podstatný problém- je mi 50 a stále nemám automobil, takže řídím leda svoje kolo
Anai — #44 moje taky
Já sama jsem si udělala řidičák až ve 30-ti letech, což není nic proti mé tetě, kterou obdivuji. K 55-tým narozeninám dostala auto a řidičský kurs, a od té doby jezdí.
řidičák až v 35 letech
Moje "řidičká historie" je na článek - díky za inspiraci - někdy ho napíšu! To se
Bez mučení se přiznám,že ani nemám řidičák...já vím,je to ostuda,ale zase bezpečně vím,že bych jezdila špatně.Nestíhala bych sledovat provoz na silnici,chodce,značky,semafory,krajnici,nemám odhad a jsem zbrklík.A zbla nerozumím jak auto jezdí...prostě kopyto,no...
Nikoho neodsuzuji, proč taky. Pokud se na to člověk necítí, je lepší nesedat za volant. Já mám řidičákpřesně rok po matuře. Auto pro mě bylo a je nezbytností. Jako mladá jsem ovdověla, jednu dceru jsem vozila do jeslí, druhou na druhý konec města k mým rodičům, já pak do práce. Trolejbusem či autobusem bych to asi nestíhala. Dnes mám zase auto jako nutnost, protože jsme se odstěhovali na vesnici - k vlaku 3 km, na autobus 2 km. V podstatě jezdíme všichni denně.Mám dvě švagrové, obě si udělaly řidičák, ale ani jedna nejezdí - je to prostě jejich volba.
Řidičák jsem udělala ve svých 22 letech, pro onemocnění oka jsem nemohla řídit, potom jsem se vymlouvala, že jsem těhotná, potom, že musím hlídat děti ap.. Několikrát jsem jela, ale bratr mi řekl ať za volant raději už nesedám. Tak jsem to navždy vzdala, ale lituji toho, protože v mém věku a nynějším provozu se už neodvážím sednout za volant a vyjet .
Řídím ráda, baví mě to a s manželem se v řízení poctivě střídáme, když jedeme delší štreku, cestu tam řídí on, cestu zpátky já. On to měl ze začátku složitější, protože byl zvyklý řídit na druhé straně, řadící páku měl vlevo a vůbec všechno naopak, ale už to má zmáknutý.
Řídím od 18, k narozeninám jsem tehdy dostala 20 let staré auto na zacvičení, odřený blatník tím pádem nikomu žíly netrhal
Zpětně jsem za to rodičům velmi vděčná 
Řidičák mám X let. Nejezdím, nejsem si jistá, tak raději neriskuju. Nechávám to povolanějším. A necítím se tím méněcenná.Každý umíme něco, že ano?
V čase, keď som si začala robiť "vodičák", mali sme nehodu na podnikovom aute - vodič nezvládol riadenie a v ten moment som rezignovala....
Od tej doby si do auta sadám iba na zadné sedadlá a robím manželovi "navigátora" - môj terajší zať, keď začal chodiť s dcérou mi zo smiechom otváral dvere na aute so slovami "nech sa páči pán prezident"
Do mesta chodí pravidelne bus na zastavku mám 200 m Je pravda, že som pár krát oľutovala, že nemám vodičák, hlavne keď sú u nás vnučky a chcela by som ísť s nimi sama niekde na výlet. Na nákupy, po lekároch chodíme autom alebo ma zavezie syn. Žiaľ, táto trauma negatívne ovplyvnila moju psychiku tak, že keď jazdím na bicykli cez križovatku aj keď viem, že mám prednosť, idem pešo vedľa bicykla
Kdbybych bydlela v místě se špatnou dopravní obslužností, se skřípáním zubů bych si řidičák udělala a s hrůzou v očích řídila. Bohudík jsem život prožila téměř v centru velkého města. Všude se dostanu MHD nebo pěšky, opravdu neobtěžuji ty chudáky s autem, aby mě někam dopravili. Když jsem si spočítala náklady na pořízení auta, pojištění, jeho provoz, vyšlo mi, že je pro mě levnější zavolat si taxík v případě náhlé potřeby dopravit se k lékaři. Tím spíš, že indisponovaný člověk za volant nepatří. Je pohodlnější udělat jednou za čas velký nákup a odvést ho autem. Na druhou stranu jako důchodkyně už mám dost času a mohu udělat více menších nákupů. Děti dostaly k osmnáctinám řidičský kurz, neřídí ani jeden. Nebaví je to, i když syn vůbec nebyl špatný řidič.