Jsou divné a v duchu flexibility dnešní doby vlastně až nežádoucí. Na první pohled sice k nerozeznání od ostatních, ale je jen otázkou času, kdy se prozradí. Ženy, které neřídí auto... Chápete smysl jejich existence? Hm, patřím k nim také...

Ačkoliv se to nezdá, je nás poměrně hodně. Nechlubíme se tím, neboť většinou dojde na dost zásadní vyptávání, proč tak snadnou (a pro mnohé zábavnou) věc neovládáme. Řídit se přece naučí každý. Ano. I já se to naučila, nezapírám. Ale svou averzi k této činnosti vysvětlit rozumově prostě nedovedu.

drive

A co nám o ní prozradily některé naše čtenářky?  

Jitka (40 let)

Řidičák jsem dodělávala, až když se narodily naše děti. Nechtěla jsem se totiž manžela stále doprošovat, aby mě zavezl do města k doktorovi, případně pro větší nákup. Ještě v autoškole jsem myslela, že mi to docela půjde. Měla jsem trpělivého instruktora a také zkoušky jsem udělala hned napoprvé. Dnes už vím, že osudová chyba se stala při první mojí soukromé jízdě.

Manžel neslyšel na moje žádosti, že se budu pozvolna ještě zajíždět někde u nás na vesnici, a rovnou mě posadil za volant při naší cestě do Prahy! Navíc ten den pršelo. Z nebe padal déšť a z mých očí slzy, protože jsem se hrozně bála. Ale můj muž byl neoblomný. Když to prý budu odkládat, nezačnu nikdy doopravdy řídit.  Bylo to strašné. Manžel mě sekýroval, kudy mám jet, řidiči na mě troubili a bylo mi jasné, že na mou adresu nešetří nadávkami. Nakonec to na nějaké velké křižovatce nevydýchal a vyměnil se se mnou.

Jenže ve mně se předtím už něco zlomilo. Kdykoliv jsem pak zkusila sednout za volant, měla jsem pocit, že já neřídím auto, ale auto řídí mě.

Jana (45 let)

Moje neschopnost řídit auto pramení pravděpodobně z mé malé výšky. Byla jsem vždy malá a drobná. A zůstala takovou i dnes, po třech dětech. S trochou humoru bych se přirovnala postavou k dvanáctiletému mladíkovi, a to ještě k takovému, který moc nevyrostl.

Hned na začátku mé řidičské kariéry se mi stalo, že mě zastavili policajti. Mysleli si totiž, že auto řídí nějaké dítě! Jak potupné. Místo, abychom se situaci všichni zasmáli, začali mě neskutečně deptat, kontrolovat papíry, výbavu a zkoušet mě z pravidel.

Byla to tvrdá rána do mého ega, a i když bych neměla své nezdary svádět na druhé, mám dodnes vztek a strach, kterému se nedokážu postavit.

Dana (32 let)

Řidičák jsem si nikdy neudělala. Kdysi jsem byla jako spolujezdkyně účastnicí dopravní nehody, a i když to nebylo tak zlé, jak to na první pohled vypadalo, dlouho jsem nebyla schopná v autě ani sedět. Absolvovala jsem několik terapií, které zabraly aspoň do té míry, že mě nepřepadá v autě úzkost, ale sama bych se nikdy řídit neodvážila.

Mrzí mě postoj mého muže, jenž říká, že mám v hlavě bubáky a že kdybych opravdu chtěla, tak řídit budu, ale s tím nic neudělám. Jsem ráda, že je ta událost za mnou, že následky nejsou tak hrozné… A že neřídím?  V praktickém životě mi to nevadí tolik jako nevhodné poznámky okolí na mou adresu…  

A na závěr snad ještě celkem trefný postřeh jedné mojí známé: Proč neřídím? Protože cítím, že v tom nejsem dost dobrá. A než abych pokaždé trnula, že kvůli mně dojde k nějaké nehodě, to raději za volant nesednu. Moje sousedka, matka dvou malých dětí, umí jen cestu do školy a zpět, vlastně ještě do nákupního centra a zpět. Když jsem ji jednou požádala, zda by mi nezavezla porouchaný televizor do servisu v nedalekém městě, tvářila se vyloženě vyděšeně, že by měla jet někam, kde to nezná. Než být takovou řidičkou, to raději nic. A co si o tom myslíte vy?

Přečtěte si také:

Reklama