Milé čtenářky,

 

vím, že sem na tento server nijak nezapadám, ani mi nepřísluší ho nijak komentovat, kritizovat a vlastně se k němu vůbec vyjadřovat, protože je určen především pro vás, ženy. A my muži jsme tu jen občas vítanými vetřelci. Přesto, nebo spíš právě proto sem píši.

 

Mým problémem je práce a stres z ní. Pracuji totiž v oboru, ve kterém se muži vyskytují opravdu jen zřídka. A když už, tak na pozicích daňových poradců, nikoliv řadových účetních. Ale k číslům jsem přičichnul už ve škole a hned po ní jsem s radostí přijal nabídku jedné známé na práci v její firmě.

 

A tak jsem se stal členem velké rodiny účetních. A že v naší firmě je opravdu velká ta rodina. V kanceláři z nedostatku místa sedíme po čtyřech a luxus kanceláře rovná se jedna nevelká příčka asi metr osmdesát vysoká. Pro ještě lepší ilustraci – typická kancelář v americkém filmu. Jeden účetní vedle druhého. Pravda, není nás tu sto, ale i deset ženských na jednoho chlapa je až dost.

 

Myslím si, že jsem poměrně nekonfliktní typ, ale poslední dobou jsem na své kolegyně protivnější a na jejich (pro mě naprosto stupidní) otázky začínám odpovídat víc a víc nevrleji. No, nezlobte se na mě, ale když celý den posloucháte perly typu:

 

„Maruš, představ si, včera jsem viděla v jednom butiku naprosto dokonalý kabát! Ten by se mi skvěle hodil k té kabelce z Chorvatska, koupím k tomu ještě kozačky, viděla jsem skvělé ve výprodeji, necelý dva tisíce, no co, taky si můžu jednou dopřát, nebo ne?“ (Ano, proč si nedopřát jednou za rok kabát na zimu, na jaro, na podzim, na léto slušivé šatičky a ke všemu dvoje boty a samozřejmě dokonale padnoucí kabelku a pak už jen ječet, že nemá, co na sebe.)

 

Za dvě minuty: „Ten ti mi včera tak strašně naštval, že já jsem si musela vzít zrovna takový tele, fakt, člověk se stará, aby měl, co do huby a aby furt neremcal, a on takhle...“ (Pán si dovolil nesouhlasit s výběrem látky na závěs, koneckonců bydlí v tom bytě i on, ne? Tak snad má právo do toho taky trochu mluvit.)

 

Vzápětí: „No, kdybys viděla tu naši Danušku, ta ti tak krásně žvatlá, ale ten můj kluk si ani neumí zjednat doma pořádek, pořád aby kmital, přitom ta jeho je na mateřský dovolený. To za nás nebejvalo, my měly pěkně všechno v cajku a ještě jsme se dokázaly postarat o chlapa!" (Přeloženo do normální mluvy: Snacha si holt zařídila svou domácnost jinak, než se líbí její tchyni, a má ze života peklo, protože ten chudáček synáček v tom musí žít.)

 

Nebo: „Safra, jsem si ulomila nehet, musím zavolat Jitce a objednat se. Dělá mi naprosto dokonalé nehty, gelové, ale vypadají fantasticky, no řekněte! A za ty prachy, pche!“ (Náležitě předvádí nevkusně dlouhé nehty svým obdivovatelkám, které uchváceně vzdychají a domlouvají se, jak půjdou taky…)

 

A když se jich sejde více? „Teda holky, viděly jste dneska Janu? Já si myslela, že je celkem fajn (donedávna s ní byla jedna ruka, ale ostatní se jich stranily, tak převlékla kabát), ale ona je poslední dobou ňáká divná. Slyšela jsem, že ten její si snad našel mladou milenku. No, já se mu teda ani nedivím, však jak ona chodí oblíkaná, to je hrůza, no a ty vlasy! Chudák chlap.“ (Chudák holka, protože jí nebaví drbat, žvanit neustále dokola o pokakaných plínkách, pomlouvat či řešit laky na vlasy, nehty a nejnovější modely triček, je jiná.)

 

Já vím jste z Venuše, ale nemohly byste si už na nás Marťany zvyknout a nemohly byste být alespoň trošku normální???

 

Zdeněk 

Reklama