Reklama

Napřed si na sádru nemohla zvyknout a když ji pak sundali, dokonce jí chyběla. Takovou vzpomínku na sádru nám poslala čtenářka s nickem lalica

Milá redakce, srdečně zdravím. Naštěstí nepatřím k těm, co se lámou na počkání. K předposlední zlomenině jsem přišla o prázdninách v šesté třídě. Byla to klíční kost a bolest přenáramná....Od té doby klid až do března 2009.

Chystali jsme se na návštěvu k příbuzným. Já byla rychlá, vzala jsem do jedné ruky pytel s odpadky, do druhé tašku a kabelku a v podpaží držela vodítko se psem... Před domem jsem neviděla pod nohy a maličko se mi zvrtla noha. Sice to zabolelo, ale návštěvu jsem absolvovala a večer přišel očistec. Noha bolela ve všech polohách, kotník byl nateklý a já uléhala s brekem, že to snad do rána přejde.

Ráno byla noha modro fialová a jelo se do nemocnice. Vyfasovala jsem těžkou sádru po koleno a zřízenec mi nechtěl dát ani podpatek, prý není ve zprávě. Já věděla, že mi jej lékař psal. Bylo to šílené zvyknout si na chůzi i spaní s touto zátěží.

sadra

Něco pozitivního na tom sice bylo, 3 týdny jsem nepáchla do supermarketu a první 3 jsem ani nevařila. Manžel mně nechal polehávat, vždyť jsem byla lazar. Opečovával mně a dokonce i něco málo uvařil. Jo, to byly časy... Nakonec jsem se za 14 dní naučila jakžtakž chodit i ven před dům, posedět si na lavičce a vyhřát se na sluníčku.

Další šok byl, když mi sádru sundali a pak mi pár dní zase chyběla! Ženské se zkrátka nezavděčíte....

lalica

Zvyk je železná košile, to se nedá nic dělat

A co vy, milé ženy-in, také se s námi podělíte o své zážitky se sádrou? Měly jste něco zlomeného, nebo natolik pochroumaného, že jste musely mít sádru? Napište nám na dnešní toma na adresu: redakce@zena-in.cz