Na začátek roku vám nabízíme lehce provokativní text Mirka Vodrážky - recenzi knihy Čekání na ženský samet, napsanou jako komentář současného beckettovského stavu české (ženské) politiky, který je veden skrze analýzu pojetí moci Kateřiny Jacques. Godota se sice nedočkáme, doufejme však, že změny v postavení žen v české politice postupem času ano...
 
Občanské sdružení Fórum 50 %, které usiluje o společnost s vyrovnaným zastoupením žen a mužů ve veřejném životě, vydalo na konci roku 2006 knihu nazvanou „Čekání na ženský samet“. Formou čtrnácti rozhovorů, které vedla feministická aktivistka Miluše Kotišová s různými současnými i dřívějšími političkami (včetně již zemřelé J. Moserové) jako M. Benešovou, D. Bérovou, A. Čurdovou, T. Fisherovou. J. Hybáškovou a dalšími, se kniha pokouší poukázat na různé „veřejné dluhy“, které má společnost vůči ženám. Hned v úvodu moderátorka rozhovorů říká: „Jakkoli je žen v české politice poskrovnu, přesto si troufám tvrdit, že neznáme příliš dobře ani tu hrstku nejviditelnějších osobností.“

Už samotný název publikace vědomě, ale i podvědomě rozehrává určitou podobnost se světem absurdity. Ženská politika se totiž ve svém snažení ironicky zařazuje do fronty na něco zdánlivě nemožného. Řečeno jazykem existenciálního dramatu je „Čekáním na Godota“.

Postavy z polistopadového politického dramatu - obdobně jako v Beckettově divadelní hře - na jedné straně čekají na příchod „čehosi“ v naději a očekávání, na druhé straně v této politické hře vegetují jakoby kdesi ve světě mimo čas a prostor. V kontextu „sametové revoluce“ a beckettovského „čekání“ tak titul knihy evokuje politické anti-drama.

Kniha jakoby už samotným titulem chtěla říci: svět mužské politiky je krajně nesmyslný, jediné, co má z hlediska ženské anti-politiky smysl, je vtisknout zavedenému genderového hegemonickému počínání evidentní nesmyslnost formou „čekání na ženský samet“.

Absurditu obnažuje i kontradikčnost skryté otázky v samotném titulu knihy: je vůbec možné na revoluci „čekat“? A není samotný příměr se „sametem“ právě z hlediska ženské polistopadové anti-politiky obdobně „absurdní“? Je vůbec adekvátní poměřovat padesátiletou vládu totalitního režimu s několikatisíciletou existencí androcentristického systému? Nestojí celá společnost zcela před zcela jiným typem „nepřítele“? A nejsou tudíž i předpoklady ženské politiky daleko hlubší a radikálnější než předpoklady a možnosti, jaké může přinést nějaká tzv. „sametová revoluce“?

Ačkoliv kniha velice plasticky zachycuje různorodý stav politického uvažovaní na genderová nebo feministická témata, zaměřím se pouze na jednu otázku, inspirovanou tázáním Miluše Kotišové.

Jak velké jsou šance a naděje, že se dnešní političky mohou stát političkami nového typu, které budou prosazovat nejen jednotlivá témata z genderové agendy, ale že samotné politice vtisknou jiný řád, priority a strukturu?

Po listopadu 1989 se s nově zvolenými a převážně mladšími političkami vždy pojila - bohužel vždy velice krátkodobě - spřízněná očekávání a naděje, že tyto ženy mohou pozměnit politický diskurs.

Nejprve mnohé aktivistky z ženských organizací vkládaly své naděje do Petry Buzkové. V druhé polovině 90. let do Hany Marvanové. Dnes to je Kateřina Jacques, která budí naděje mnohých i proto, že ve své straně, a na rozdíl od svých předchůdkyň, otevřeně hájí například tzv. kvóty, veřejně upozorňuje na ženy poškozené nedobrovolnou sterilizací a obecně hájí otázku rovnosti mužů a žen. Má proto oprávněné sympatie ze strany mnohých nevládních ženských organizací.

Jedna z dotazovaných žen v knize, Monika MacDonagh-Pajerová však při politickém „vyúčtování“ této naděje nedochází k příliš optimistickému výsledku. Podle ní například Petra Buzková měla určitou možnost, ale „zřejmě jí to nikdy nepřipadalo ani důležité, ani užitečné“, jiná politička Hana Marvanová se „díky kolegům ztratila“ a „neměla prostor“, a podobné je to „se všemi“.

Odkud se bere „soběpodobnost“ ženských politických osudů v podobě politické beznaděje?


Hranice systému a hledání alternativní půdy

Samozřejmě, že výčet nejrůznějších chronicky známých příčin nebo okolností by byl hodně dlouhý, přesto vedle nich existují věci, kterým se vůbec nepřikládá význam.

Jedna z věcí, která ženy předem diskvalifikuje, aby se mohly stát nositelkami nových změn, je otázka hranic, které lze a které naopak nelze v politice překračovat. Tyto hranice jsou v politice často střeženější a nebezpečnější než například otevřené nebo skryté nepřátelství mužů, a samotné aktérky tyto hranice nevnímají jako genderově přímo nebezpečné, protože tyto hranice jsou nahodilé a dočasné.

Prozkoumejme otázku hranic, o čem ženy v politice mohou hovořit a k čemu se nemohou vyjadřovat, a to právě v souvislosti s političkou strany Zelených Kateřinou Jacques.

Navzdory tomu, že tato stranicky i parlamentně „mladá“ politička popisuje svět zavedené politiky a stranické rituály s mladistvou upřímností „děsivého“ poznání, že politika, to jsou „schůze, nekonečné diskuse, vyjednávání podpory, často to s odborností nebo nějakým tématem nemá mnoho společného“, kdy je nezbytné „odpovídat na sebeblbější dotazy“ nebo sedět na schůzích, kde se schvalují „věci, které člověka ani nezajímají“, na druhé straně tím, že je poznamenaná havlovským politickým syndromem, tedy směsí morální naivity a nereálných sebeočekávání, ztrácí schopnost vidět předem daná omezení samotným „systémem“.
 
„Okolí mě upozorňuje na to, že se dostanu do mechanismu, který člověka pomalu obrábí a unifikuje. Mým osobním cílem je tomu nepodlehnout. Nechci se smířit se zažitou představou, že politika musí být za všech okolností špinavá… Mojí snahou je nenechat se omámit postavením a mocí, zůstat nohama na zemi a ukázat, že to lze.“

Kde jsou ale hranice, za nimiž začíná fungovat „mechanismus“, který neodvratně ženy-političky zavléká do soukolí systému? A může se žena v současném politickém prostředí cítit, že nepodléhá pokušení moci, aniž by předem nepodlehla sebeklamu?

Jestliže titul knihy „Čekání na ženský samet“ připomíná komunistickou éru, pak právě v minulosti odpověď na stejnou otázku byla daleko jednodušší, neboť kdo participoval na systému v tehdejší politické struktuře, mohl si jen s velkou dávkou ignorance namlouvat, že jí nepodléhá.

Jak je to ale v současnosti? Změnily se pro ženy celkově natolik mocenské poměry, aby se mohlo říct, že otázka „kolaborace“ s politickým systémem je dnes naprosto nelegitimní? Kde jsou hranice systému? Kde začíná půda pro autentickou politiku a možnosti anti-systémového vzdoru a kde naopak ztrácí žena pevnou půdu pod nohama díky různým mechanismům moci, které politický systém „přirozeně“ produkuje?

A odkud se bere předpoklad, že mravnost v politice je automaticky zdrojem imunity vůči pokušení moci a také tím, co transformuje celý systém? Není to spíše jen povrchně líbivý politický předsudek? Cožpak v období největší hospodářské kriminality nesídlil na Hradě politik, který tehdejší „transformační“ politice poskytoval ideologickou záštitu v podobě teze o „budování mravního a duchovního státu“?

Podívejme se hlouběji do zákulisí politického systému a ukažme si, jak funguje „mechanismus moci“ a jak se mu nevědomě Kateřina Jacques podřizuje.


Familiární struktura moci

Na otázku Miluš Kotišové, jak se dívá na skutečnost, že všechny parlamentní strany mají ženské kluby nebo organizace - kromě ODS, odpovídá, že jí „nepřísluší hodnotit stav v jiné straně“.

Tento postoj Kateřiny Jacques stojí na politice mocenského genderového „nezasahování“, kdy politicky genderové poměry jsou v každé straně pouze její „vnitrostranickou záležitostí“. Tudíž kritika například neexistence ženského klubu nebo otázka žen ve straně nebo stranickém vedení je interpretována jako zasahování do vnitřních poměrů strany.

Není ale tento postoj naopak klíčem k tomu, jak funguje mechanismus moci, který je skryt v samotném pojetí moci politických stran?

Kateřina Jacques ne náhodou přirovnává systém parlamentní demokracie k „rodině“. Proto nová parlamentní strana, jako například Zelení, je v zažitém stranicky „rodinném“ prostředí vnímána jako „divný příbuzný, který se najednou vklíní do rodiny a neví se, co se od něho může očekávat“.

Jestliže parlamentní demokracie je přirovnávána k „rodinné“ struktuře, která pozůstává jak z rodinných „normálních“, tak  „divných“ příbuzných, potom tento stranicky familiární mocenský mechanismus nedovoluje z důvodů vlastní institucionální sebezáchovy, aby se stranicky „rodinné“ problémy a poměry probíraly na veřejnosti.

Jenže co je na feministické kritice politicky podnětné, je právě skutečnost, že tato kritika se snaží naopak narušit nejrůznější mocenské dichotomie včetně dichotomie veřejné/soukromé. Teze druhé vlny feminismu, že soukromé je politické, musí být proto obzvláště uplatňována na takový typ politické „rodiny“, které vytvářejí politické strany, které mají tendenci si privatizovat samotný charakter a strukturu veřejné moci - kdy na základě určité veřejné, například genderové mocenské, hry prostě jen „internalizují“, tedy zvnitřňují nejrůznější dosažené náhodné mocenské poměry.

Jestliže Kateřina Jacques tvrdí, že jí „nepřísluší hodnotit stav v jiné straně“, pak tento postoj není motivován nějakou formou politické korektnosti, ale „familiárně“ mocenským mechanismem parlamentní kultury. Politické strany jsou prostě jedna „rodina“ a v zavedené demokracii se tyto rodinné poměry na veřejnosti prostě nepropírají. Navíc „divný příbuzný“, který se najednou vklíní do této „rodiny“, se musí velice rychle naučit pravidla této hry, jinak nemá šanci, že zasedne k jednomu stolu s ostatními „příbuznými“.

Jak je to tedy se snahou nenechat se omámit „mechanismy moci“ a s představou, že politika nemusí být špinavá? Jde v politice skutečně o „hygienické“ otázky, nebo jde spíše „systémové“ problémy?

Jestliže tato politička deklaruje, že chce změnit politickou kulturu, nemělo by být naopak součástí skutečné ženské politické agendy systematické narušování této klanové „rodinné“ politické dohody-pohody?

Součástí systémové korupce moci je tudíž i zdánlivě politicky nevinné respektování hranic statusu quo stranicky rozvětvené parlamentní „rodiny“, a tato korupce je jen předpokladem politiky zcela legitimní a otevřené. Například Zelení na adresu politika Jiřího Čunka, který čelí nejen trestnímu stíhání za deportaci Romů, ale i sexuálnímu obtěžovaní, nejdřív hovořili ve smyslu „absolutní nepřijatelnosti“, aby ve chvíli, kdy jsou oběma stranickým „rodinám“ nabídnuta koaliční vládní křesla, „konstruktivně“ deklarovali, že pro ně je případná účast tohoto politika ve vládě, kterou začínají vyjednávat s ODS a lidovci, zcela neproblematická.

Mechanismus moci roztáčí i touha po moci, kterou ztělesňuje především předseda Strany zelených Martin Bursík, a tato touha zároveň omezuje možnosti alternativní politické kultury. O tom ale asi ženám v politice taky „nepřísluší“ hovořit.

Takže pokud jde o moc, nakonec i ti „podivní příbuzní“ se mohou „vklínit“ ke společnému vládnímu stolu, kde všichni nakonec sedí jako jedna „rodina“.

Politicky tristní a poněkud beznadějné konstatování Moniky MacDonagh-Pajerové však v sobě skrývá jednu zásadní otázku, kterou si její sestra Kateřina Jacques neklade: je možné prosazovat a provozovat genderovou politiku bez otevřeně kritické feministické politické kultury?


Přijde třetí vlna političek?

Jinými slovy nepramení výše zmíněná politická beznaděj právě z toho, že se po roce 1989 do politiky dostaly ženy z nefeministického prostředí?

První polistopadová vlna nestranických političek z disentu byla otevřeně antifeministická, posléze ji nahradila stranická vlna političek, kde jejich hlas i pozice byly determinovány jejich vlastní identifikací se stranickou ideologií. Česká politika však dosud čeká na třetí vlnu političek, které mohou vzejít například z aktivisticky kritické občanské scény ženských a feministických nevládních organizací a iniciativ.

Jinými slovy: v české politice stále absentuje zdravá alternativní nedůvěra vůči zavedenému politickému systému, a tudíž ženy v politice (jak to dokládá příklad P. Buzkové, H. Marvanové, M. Němcové atd.) jsou příliš genderově loajální - ke své vlastní škodě.

Politickou beznadějnost ženské české anti-politiky zesiluje až beckettovský leitmotiv, který prezentují mnohé ženy včetně Kateřiny Jaques, která ve stejném rozhovoru říká, že za „ideální stav“ ženské politické identity považuje takový „kdy se ženy nemusejí identifikovat s tím, že jsou ženy, protože je to samozřejmé, neproblematické.“

Filosoficky stále přežívající populární premisa, že nejlepší stav ženského bytí je takový, který je založen na „samozřejmosti a neproblematičnosti“ je ve skutečnosti vyloučením autentického lidského bytí z jeho konkrétnosti, časové jedinečnosti, sociální jinakosti a historické neopakovatelnosti - tedy přímo vytržením z existenciálních kořenů a sociálních souvislostí. Tento postoj podkopává samotný smysl a úděl lidství jako pohlavní bytosti.

Jsou-li ideálním stavem lidského bytí poměry, v nichž vládne „samozřejmost a neproblematičnost“, pak ženská politika se musí nutně nejen jevit, ale prakticky i být „Čekáním na Godota“.

Specifický politický neúspěch, o kterém v genderovém kontextu po svém nezvolení do vedení strany ODS hovořila nedávno právě Miroslava Němcová (dominantní muži v ODS „likvidují“ své politické kolegyně), stejně jako si v minulosti obdobně mediálně stěžovala Hana Marvanová, je bohužel důsledkem jejich vlastní beckettovské anti-politiky.

Feminismus je proto dřív než politikou především filosofií otázky: a to nikoliv ve smyslu „co“ je žena nebo muž či jak jsou tyto kategorie konstruovány, ale ve smyslu příběhu genderové nesamozřejmosti a problematičnosti. Polistopadovou záhadu, proč české političky stále čekají v politické frontě, vysvětluje právě koncept „samozřejmosti“ ženského bytí.
Úkol feministické politické filosofie proto spočívá v nabourávání všech falešných idealit a samozřejmostí bytí, které ženu jen zavlékají do nového otroctví a služeb nespravedlivého společenského systému.

Jestliže Kateřina Jacques na závěr rozhovoru sama konstatuje, že „pokud jsou ještě i v roce 2006 ženy marginalizovány, je důvod o tom mluvit“, pak by se měla tímto poznáním sama řídit a neměla by o některých věcech v rámci parlamentní „rodiny“ mlčet.

Na druhé straně není tato politička - právě proto, jak se dostává do mechanismů moci, sama nijak důsledná a zásadová v tom, co tvrdí, protože byť se na jedné straně odmítá vyjadřovat o genderových poměrech v ODS, na druhé straně, právě proto, že se to mocensky zrovna teď „familiárně“ může, hovoří otevřeně na adresu komunistické strany a kritizuje například to, „nakolik si komunisté uzurpují ženské téma“.

Takže při vší upřímné snaze Kateřiny Jacques prosazovat ženskou agendu se i ona tiše zařazuje do godotovské fronty vedle polistopadových političek první a druhé vlny, které obdobně vyznávaly ontologicky „bezproblémové“ formy ženského bytí. Jak říká filosofka Jane Flaxová: Fundamentálním cílem feministické teorie není jen analýza vztahů mezi pohlavími, jak jsou zakoušeny nebo jak o nich přemýšlíme, ale zároveň jak o nich vůbec nepřemýšlíme.

Autor je stálým externím redaktorem genderové informační a tiskové agentury gitA
Článek byl převzat z tiskové a informační agentury Gita, www.ta-gita.cz

Reklama