Reklama


Moje velká první láska začala v mých 15 letech. Byla jsem vždycky velmi vášnivá čtenářka, takže jsem byla z literatury hodně poučená, jak má pravá láska vypadat. A taky jo!

Padli jsme si do oka s hochem, od kterého by každá jiná radši utekla, jenom já si ho nedala vymluvit a viděla v něm svého vysněného rytíře.  Nikdo nechápal, co na něm vidím. Pravda, byl vysoký (tedy spíš rachitický), měl husté vlasy (neviděl přes ně na jedno oko), podobal se Ringo Starrovi - to asi rozhodlo -  a dovedl se vybraně oblékat (módní kalhoty + košile s urvanými knoflíky u rukávů, babička ho zhodnotila jako "ženicha ze Svatební košile").

Představte si, kalhoty si nechával šít na zakázku! To proto, že tak široké a výstřední zvony normálně nikde koupit nedostal a krejčímu bylo jedno, co na sebe zákazník hodlá navléct - jen když zaplatí. A já byla patřičně hrdá na to, že mám frajera, kterého nikdo nepřehlédne. Já, do té doby velmi slušná dívka z dobré rodiny, taková putička. Kdyby mi do toho naši tolik nekecali....asi bych brzo sama nahlédla, že chlapec škobrtá v gramatice, nemá rozhled vůbec v ničem, "dělá" na dráze, kdežto já vždycky premiantka...

Ale poněvadž jsem z literatury znala dvojice, které překonávaly daleko těžší překážky než zákazy a zesměšňování, postavila jsem si hlavu a ostudu sobě i rodině dělala dál. Maminka tajně doufala, že v tanečních konečně prohlédnu a omámí mě nějaký šikovný borec tam. Chyba! Kája se přihlásil se mnou a jen v jeho náruči jsem mohla taneční absolvovat; mimo vypočítané vlastnosti výše byl totiž i mimořádně žárlivý. Ale protože nám do tanečních dali jako protějšek zedníky -:), nebylo vlastně ani čeho litovat, výběr fakt nebyl, ani kdybych chtěla.

A tak ubíhal rok za rokem, já se chystala k maturitě a umíněně trvala na svém "životním" partnerovi. Ale co se nestalo? Přišel k nám na návštěvu - jen tak - můj kdysi dávný kamarád, kterému to v uniformě četaře nadmíru slušelo. Sice jsem mu hrdě představila "svého snoubence", ale už jsem cítila, že tentokrát dojde k velké změně.

A taky jo. V noci se mi zdálo o tom mém dávném příteli, se kterým jsem "chodila" v sedmičce, a na druhý den se zčistajasna rozhodla, že s Kájou končím. Ten cirkus, když jsem mu to druhý den oznámila, musel být slyšet kilometry daleko. Sicílie hadr. Ani to mě neoblomilo, že přišel od zubaře s čerstvě vytrženým zubem, tolik jsem byla nelítostná. A málem jsem byla v Černé kronice, protože když se v amoku na mě sápal, že se se mnou NAPOSLEDY pomiluje, praštila jsem ho budíkem po hlavě. Tam se mu možná něco rozsvítilo a konečně z bytu vypadl.

Další den přibyl do schránky dopis, psaný červeným inkoustem, že ho již nenajdu mezi živými a že se oběsí. Ani to mě nepřesvědčilo a jen jsem se bezcitně uchechtla.

A pointa? Zanedlouho se mně a mému manželovi (ano, ta návštěva), narodil syn. Když mu byl rok, začla jsem ho vozit do jesliček. A kdo si myslíte, že převlékal na vedlejším stole svého Martina?! No samozřejmě, sebevrah oběšením, můj předchozí Romeo.

Zajímavé je, že přestože jsme spolu 4 roky poměrně živě konverzovali, tam jsme si nikdy neřekli ani slovo... pak se řekne "stárne a blbne" - to já blbla hned od mládí!!!