Magda – 35letá matka tří dětí leží zbitá na chirurgii jedné pražské nemocnice. Povídá si se mnou a pláče. Její obličej vypadá jako právě rozjetý meloun. Má zlomenou ruku a několik žeber.

 

Magdo, kdo Vám to udělal? Co se vám stalo?

Manžel. Myslím, že se stydím o tom i mluvit, ale… třeba… ráda bych, aby to nikdo nemusel podstupovat. Je to nedůstojné a já si připadám jako srab.

Víte, mlátí mě už dlouho. Vlastně ani nevím proč. Vždycky to tak nějak vyplyne a najednou ležím na zemi. Já vím, když nepřijde do sedmi hodin, že je zle. Děti jsem ale tentokrát stihla odvelet k sousedce.

Ze začátku byl hodný. Brali jsme se, když mi bylo 19 let... Byla jsem těhotná a na miminko jsme se těšili. Od jeho rodičů jsme dostali hodně peněz a koupili si byt. Přišlo mi, že víc šťastná už ani nemůžu být. Narodil se nám syn Lukášek. Manžel chtěl holčičku. K Lukáškovi se ale choval moc hezky… tedy…chvíli.

Ono to začalo, tak nějak pozvolna. Napřed začal chodit později z práce... pak i opilý. Někdy v té době mě poprvé uhodil.

 

A proč jste si s ním, proboha, pořídila tři děti?

No, já myslela, že když budeme mít druhé a bude to holčička, že se uklidní a zase bude hodný… ale nebyl. Hlavně - i naše druhé dítě byl chlapec. Manželovy opilecké výpady se zhoršily. Začal mě urážet. Říkal, že nejsem schopná mít jiné dítě než kluka a že je to proto, že mám chlapy prostě nějak moc ráda. Začal žárlit… na všechno. Často přijel domů jen tak, proletěl byt jako raketa a pak zase odjel. Nechala jsem si napsat antidepresiva.

 

No a tehdy jste přece měla odejít...

To už nešlo. Byla jsem těhotná… bylo to utrpení. Byla jsem na rizikovém těhotenství a ve strachu z manžela jsem na chvíli odešla k matce. Jenže on tam stále chodil. Nosil květiny, prosil… pozval mě i na večeři a tam mi řekl, že mě má moc rád, že je to jeho vina a že se změní. Uvěřila jsem mu a vrátila se do společného bytu. Narodila se nám Terezka a on vypadal, že je šťastný a že bude všechno už jinak.

 

A co se mu zase tedy nelíbilo?

To už tentokrát vážně nevím… Terezce je teď pět a za tu dobu mě zmlátil už tolikrát, že jsem to přestala počítat… taky jsem nic už neříkala rodičům, protože bych to musela pořád vysvětlovat.

 

A co jeho rodiče?
Jednou jsem to zkusila říct jeho matce, jenže… ona to řekla jeho otci, a ten to pověděl jemu. Zbil mě tenkrát jako psa. Pochopila jsem, že jeho otec je stejný, jeho maminka se ho bojí a není schopna cokoli sama řešit. Ale tentokrát jsem se už opravdu rozhodla odejít… Opravdu. Jen se strašně bojím, že nebudu schopná se o sebe a děti sama postarat, byt je jeho, ani se nepokusím se soudit... beztak mě zabije, až se to dozví. Ale nechci být jako jeho máma. Nechci takhle skončit. Nevím, jak to sama utáhnu, a nevím, co bude dělat, až mu přijde předvolání… asi skončím tady jen o kousek níž… je tam prosektura...

 

Magdo, nevadilo by  vám, kdybych – pokud změním jména – Váš příběh uveřejnila?


Klidně. Mně je to už jedno a třeba to někomu otevře oči dřív, než se to povedlo mě. Než bude pozdě…

 

Nebojte se, není pozdě – existují lidé, kteří Vám pomohou, a Vy jste přece silná.
Moc děkuji a přeji Vám štěstí!

 

Zdá se Vám to jako špatná pohádka z jiného světa ?

Jenže není. Takových žen jako je tato je mnoho. Možná bydlí vedle vás. Možná o tom jen nevíte, protože se stydí, nebo se bojí o tom hovořit. Mám za to, že zákony v našem státě se málo starají o takovéto smutné případy. „Domácí násilí“ je termín, který známe všichni. Jenže – kam až musí takový bezcenný a zlý člověk zajít, aby se někdo začal o jeho chování oficiálně zajímat? Má oběť takového zloducha vůbec zaručenou bezpečnost, pokud se obrátí na pověřené úřady? Co s ní bude, až sepíše někde protokol, či ji propustí z nemocnice?

Na tuhle paní, které říkáme Magda, mám spojení a moc jí držím palce. Doufám, že nezůstane bez pomoci. Domluvily jsme se, že jí zavolám za měsíc, jak to s ní a dětmi vypadá…

 

Znáte nějaký podobný případ? Jak byste v takovém případě postupovaly ? Dokážete pochopit, že s ním tak dlouho zůstala ? Myslíte, že stát dělá dost pro oběti domácího násilí? Jsou v bezpečí, když to ohlásí?

Reklama