TOYEN
Asi nejslavnější  představitelka meziválečné moderní avantgardy. Sama o sobě velmi avantgardní na dobu, ve které žila. Byla nonkonformní, stylizovala se do role – muž-žena. Oblékala se do mužského oblečení, kouřila doutníky. Muži byli také jejími jedinými přáteli. Přitom to byla pohledná žena, ale nicméně v sobě objevovala mužský prvek.

Kdo vlastně byla Toyen?

Občanským jménem Marie Čermínová se narodila r. 1902 v Praze. V mladém věku odmítla své civilní jméno, zrušila vazby s rodinou a protestovala proti konvencím měšťáctví a tradiční úloze ženy. Vedla nezávislý život, přikláněla se k anarchismu. Začala být Toyen.

Na začátku dvacátých let uzavřela celoživotní přátelství s malířem Jindřichem Štýrským (1899–1942). Vytvořili pozoruhodnou tvůrčí dvojici, navzájem se při své tvorbě inspirovali, doplňovali, ale přitom zůstali vyhraněnými individualitami. Roku 1923 se připojili k avantgardnímu sdružení Devětsil. Zpočátku její díla byla ovlivněna postkubismem, ale v polovině dvacátých let začala malovat půvabné, jakoby naivní obrazy.

Na nějaký čas odjela se Štýrským do Paříže, kde vytvořili vlastní umělecký směr a nechali se částečně ovlivnit surrealismem a abstraktní tvorbou. V roce 1934 se stali spoluzakladateli Skupiny surrealistů ČR, která navázala úzké kontakty s hnutím francouzského básníka a prozaika, pokládaného za zakladatele surrealismu, André Bretona. Jeho návštěva Prahy pro Toyen znamenala navázání osobního vztahu plného inspirace pro její následnou tvorbu.


Kontakty a úspěchy v cizině i domácím prostředí násilně přerušila válka. Tvořila v ilegalitě a do jejího života vstoupil další muž. O generaci mladší židovský básník Jindřich Heisler, kterého po celých 6 let skrývala ve vaně svého ateliéru. O tomto neobvyklém soužití se můžeme jenom dohadovat.

Po válce následovalo chvilkové uvolnění, její soubornou výstavu navštívil i prezident Beneš. Předtucha blížícího se komunistického převratu ji „odvála“ i s Heislerem do Paříže. Po boku Bretona a jeho uměleckých přátel se zúčastňovala surrealistických aktivit. V roce 1953 tam uspořádala samostatnou výstavu. V tomtéž roce Heisler umřel. Nikdy se už do vlasti nevrátila, zemřela roku 1980 v Paříži.

Dodnes šokuje a provokuje svými pornografickými grafikami a kresbami. Nicméně je známá nejen jimi. Její ilustrace v prvorepublikových knihách jsou vysoce ceněné. Olejomalby jsou pro sběratele jmění nedostupné. Zájem o její osobu nastal v r. 2000, kdy její retrospektivní výstavu v Praze navštívilo 67 000 lidí.

Pro Toyen bylo malování přirozenou vnitřní potřebou, oproštěnou od jakékoli ctižádostivosti. Sama se nikde neprosazovala, nepřizpůsobovala se požadavkům galeristů a výtvarných kritiků. Vysokými nároky na vlastní tvorbu, která díky mimořádným malířským kvalitám, odvážné představivosti a intenzitě výrazu zaujímá jedinečné místo v celku moderního umění. 


 


Co vlastně je Toyen?

Záhadný pseudonym, nad nímž si mnozí lámou hlavu. Jednou z domněnek je, že původ je ve francouzském „citoyen“, občan, nebo zkomoleně „to je on“, což by odpovídalo její stylizaci do mužské role. 

Co vlastně znamená název článku?
Dodnes se odborníci přou, zda byla Toyen „jen“ ženou. Není jisté, zda se svými partnery žila i sexuálně. Někdo se přiklání k názoru, že byla muž v ženském těle, někdo, že byla mužem i ženou zároveň.

TOYEN - film
Film Jana Němce a Terezy Brdečkové, který právě vstoupil do klubových kin, nese jméno této výjimečné ženy. Není to klasicky hraný film. Je to příběh, který si můžete, ale nemusíte poskládat sami. Obrazové motivy, variace koláží, prolínání barev s občas průhlednými postavami malířky a jejího přítele Heislera. Herci nekomunikují. Občas vzpomínají na prožité období okupace. Čtou své dopisy a deníky. 

Film je doplněn o dobové filmové a rozhlasové materiály a fotografie. Děj se přesune do Paříže, ale zároveň sledujeme záznam z politického procesu v komunistickém Československu 50. let, kde vypovídá přítel Toyen Záviš Kalandra. O Toyen se ve filmu nic nedozvíte, na rozdíl od jejích společníků Heislera a Štýrského. Můžete jenom zahlédnout její malby a grafiky. Filmem jakoby proplouvá její tvář a postava. Promluví pouze dvakrát.

Zároveň nás po celou dobu provázejí zvuky odpovídající momentálním situacím - kroky gestapa na schodech, křik hrajících si dětí, střelba, bombardování, houkání parníku na Seině. Lze zahlédnout i černobílé záběry z filmů, které Toyen sama natočila.

Několikrát je film přerušen "černým plátnem", kdy se ozve skřípavý ráčkující hlas režiséra Němce. Nesnesitelné.

Další, co mne bude dlouho provázet, je dokola citovaná věta z deníku popisující návštěvu Paříže. Nevím, kolikrát to bylo vysloveno, ale "ucho kvete" mi zní v hlavě ještě dnes.

Přesto je tento portrét křehký, nutící k zamyšlení. Skládáte k sobě střípky toho, co jste viděli. Film dokáže navodit atmosféru - ať skepse, beznaděje, zoufalství... tak i chvilkového optimismu. Je to ale film nezvyklý a náročný.

 

Režie: Jan Němec, námět: Tereza Brdečková, scénář: Jan Němec, Tereza Brdečková, kamera: Jiří Maxa, hrají: Zuzana Stivínová, Jan Budař, Tobiáš Jirous, Marek Bouda

 

Reklama