Muži, kteří válčili proti ženám, byli vždy v nelehkém postavení – pokud byli poraženi, neminulo je obvinění, že podlehli pouhé ženě, pokud zvítězili, nebylo na jejich vítězství nic vznešeného. Není proto divu, že často své soupeřky vynášeli do nebes a pěli chválu na jejich odvahu a válečnický um, aby tak dodali lesk svým vlastním činům. Nejinak tomu bylo v případě Zenobie, pyšné palmýrské královny ze 3. století po Kr.

Palmýrská Kleopatra
Zenobia byla Arabka. Latinská podob jejího jména je Septima Zenobia, zatímco v aramejštině znělo Bat Zabbai – dcera obchodníka. Její otec náležel k vrstvě hrdých, vzdělaných, bohatých a urozených arabských obchodníků z Palmýry, města ležícího na důležité křižovatce obchodních cest v syrské poušti. Zenobiiným velkým vzorem byl Kleopatra – ostatně od ní ráda odvozovala i svůj původ. Přestože se zřejmě toto tvrzení nezakládalo na pravdě, poukazuje Zenobiina znalost egyptského jazyka na možnost, že jí v žilách kolovala i egyptská krev. Stejně tak mohla být ovšem spřízněna i s Aramejci či s Židy – Palmýra byla městem, kde se mísily kultury i národy.

Vítězná paní
Zenobia se často odkazovala na další své slavné předchůdkyně – královny. Patřila mezi ně i biblická královna ze Sáby, arabská Zabibi z 8. století př. Kr., její následovnice Samsi či Martha z Emesy, která se později stala císařovnou Julií Domnou a obohatila římský pantheon o bohyni Tanic (Celesta Dea). V arabské kultuře nebyla role ženy – válečnice natolik nezvyklá, jako v evropském středověku. Existovala tradice, dle níž byly významné ženy usazovány do qubbah – svatostánku kmenového božstva – a spolu se svým služebnictvem se zdržovaly na dohled válečníků na bitevním poli a zpívaly bojové písně. Vítězná paní s rozpuštěnými vlasy a často obnaženým hrudníkem ztělesňovala výzvu k udatnosti a vášni.

Odainath
Za Zenobiiných časů byla Palmýra součástí Římské říše, ale zároveň sloužila jako nárazníkové pásmo před mocnou Persií. Na válečném poli proslula především svými skvělými lučištníky a těžkou jízdou, především však byla křižovatkou obchodních cest a místem, v němž vedle řady polytheismů kvetl i jakýsi filosofický monotheismus. Pád Parthské říše a nástup Sasánovců na perský trůn, stejně jako oslabení moci Říma pod nájezdy Gótů postavili Palmýru do nezáviděníhodné pozice. Král Odainath, Zenobiin manžel, se ovšem nezalekl a smetl vojska perského Sapory I. Pomstil tak smrt římského císaře Valeriana a od jeho následníka Galliena získal titul dux romanorum a později i imperator.

Nejlepší z mužů
Podle svých současníků byla Zenobia neuvěřitelně krásná, s mandlovýma očima, snědou pletí a zuby tak bílými, až se zdálo, že má v ústech perly. Se svým manželem prý ráda vyjížděla na lov i do bitev, a to nikoliv ve voze, ale na hřbetě koně a po mužském způsobu. Mužům se prý vyrovnala i v pití a hlas prý měla jasný a mužný, nikoliv však hrubý, jako stvořený, aby udílel rozkazy vojskům. Dokázala prý pochodovat s pěšáky stejně dobře, jako diskutovat s významnými filosofy. Zkrátka ve všem, co činí muži, prý byla lepší než oni.

Pyšná královna
Se svým manželem se prý Zenobia pohlavně stýkala jen tehdy, chtěla-li počít dítě – stejně jako všechny královny válečnice tak na sobě nesla punc čistoty a cudnosti, i když zároveň byla nepřejícníky obviňována ze sexuální náruživosti. Odainathovi porodila několik synů. Poté však její muž zahynul rukou svého synovce Madonka, stejně jako jeho syn z prvního manželství a předpokládaný dědic Hairan. Jestli v těchto událostech Zenobia hrála nějakou roli nebylo nikdy přesvědčivě potvrzeno, její odpůrci ji z toho však vinili. Přesto se Zenobia okamžitě chopila vlády jménem svého syna Vaballatha. Využila oslabení okolních říší a s pomocí svého vojevůdce Zabdase dobyla velkou část Egypta – obilnice Říma i Sýrie a vytvořila říši, rozkládající se až po Bospor. Po té vyhlásila nezávislost na Římu a nechala se titulovat regina či basilissa – královna.

Poslední bitva
Zenobiina pýcha a ctižádost však překročila hranice jejích možností. Nový římský císař Aurelianus se vypořádal s Germány, zastavil invazi v Dalmácii a potlačil vzpouru v Senátu, načež obrátil svou pozornost k Palmýře. Zenobia nemohla očekávat pomoc ani od zrovna vnitřními nepokoji zmítané Persie, ani od obyvatelstva území, která dobyla – tomu byl milejší vzdálený Řím než Palmýra. Ani věštby nebyly příznivé, přesto se však královna odmítla podrobit a vytáhla do pole. U řeky Orontes rozdrtily slabší, ale dokonale organizované římské legie neuspořádané šiky Zenobiiných vojsk. Odvážná královna, která sama povzbuzovala své muže v sedle, musela uprchnout. K obraně poslední se hotovila za hradbami Palmýry.

Jsem jen slabá žena
Když byl císař Aurelianus obviněn, že válčí s pouhou ženou, povzdechl si: „Jako kdyby proti mně bojovala jen sama Zenobia se svým vojskem… ve skutečnosti je zde velká síla nepřítele.“ Přesto však měl už převahu a z tohoto titulu také Zenobii napsal: „Ó Zenobio, jak ses opovážila urazit římské císaře?“ Zenobia odmítla kapitulovat s tím, že raději jako Kleopatra zahyne vlastní rukou spíš, než by se vzdala. Když však Palmýra padla, pokusila se uprchnout. Byla zadržena a přivedena do Říma v čele průvodu Aurelianových zajatců. Klesala prý pod tíhou svých šperků, které jí císař přikázal obléci. Její pokoření však netrvalo dlouho – dokázala využít své ženské krásy a vymluvila se, že ke všemu špatnému ji, slabou ženu, svedli mužští rádci. Učenec Longinus byl za údajné špatné rady dokonce popraven. A Zenobia ochotně přistoupila na život římské matrony – ve své nové vile prý vedla salon, pořádala dýchánky a nakonec se prý stala ženou senátora. O tom, že raději zemře, než aby ztratila své důstojenství, už nepadlo ani slovo. Jen v arabských mýtech a legendách zůstala vzpomínka na al-Zabbu, krásnou válečnici, která vedla svá vojska k vítězství…

Co soudíte o Zenobiině volbě přežít za každou cenu? Měla raději zvolit osud Kleopatřin? Použila jste někdy výmluvu „jsem jen slabá žena“? Nezdá se Vám, že žena má vlastně výhodu – když se vyrovná mužům, je leckdy posuzována jako něco výjimečného a obdivována, a když neuspěje, může se vždy skrýt za své "slabé" ženství?

Reklama