Pokud se vám při vyřčení slova stalker automaticky vybaví muž s vyšinutým výrazem ve tváři, nenechte se mýlit. Stalkingu propadají čím dál častěji i ženy. Na první pohled přitom vypadají docela obyčejně, o to víc jsou nebezpečnější...

stalking

Pojem stalking neboli nebezpečné pronásledování a zasahování do osobní svobody jedince už není jen mužskou záležitostí. Případy, kdy se útočníkem stává žena, rapidně narůstají ve světě i u nás. Psychologové přitom varují: Stalkerky mohou být pro svou oběť mnohonásobně větším terorem než muži!

Samotářky a traumatizované ženy

Palcové titulky v tisku o ženách, které jsou posedlé slavným mužem, už nejsou ničím neobvyklým. Podle posledních průzkumů však vyšlo najevo, že každým pátým stalkerem je žena, přičemž téměř polovina z nich si za svou oběť vybere rovněž ženu. Podle britských psychologů z Metropolitní Univerzity v Manchesteru je ženský stalking nejen reakcí na traumatickou událost, ale může být také důsledkem sociálních nejistot. Když žena například přijde o zaměstnání a nerýsují se jí vyhlídky na další, nabourá to její sebevědomí. Cítí se méněcenná, může začít někoho ze své situace obviňovat a chtít se pomstít. Obětí se tak může stát kolegyně z práce, na kterou žárlí, nebo si prostě někoho vyberou náhodou. Dělítko mezi zdravým společenským chováním a obsesí může být v takových případech velmi tenké. Nejnebezpečnějšími stalkerkami bývají samotářky bez přátel, kteří by jim pomohli udržet si „zdravý rozum“. Často však jde také o zcela obyčejné a inteligentní ženy, u kterých je stalking reakcí na nějaké emocionální trauma například rozchod s partnerem.

Ženy si často myslí, že své „stopařky“ zvládnou

Přestože stalking už i u nás platí za trestný čin, je podle policie s podivem, kolik žen s udáním svých pronásledovatelek čeká až do poslední chvíle. Důvodem je stud obětí a pocit, že je to přece jenom „žena“, kterou mohou nějak zvládnout. Právě ženy stalkerky jsou ale daleko záludnější a co do psychického teroru mnohem důslednější.

„Jeho bývalá mi ze života udělala peklo!“

Šestadvacetiletá fotografka Veronika S. prožila ženský stalking na vlastní kůži. „Tři měsíce jsem byla v novém vztahu s nynějším přítelem, když se o nás doslechla jeho bývalá. Měl s ní jen krátký úlet a pak to rychle ukončil. Jenže najednou mi někdo začal každý den volat. Nejdříve se na druhém konci ozývalo jen těžké dýchání, nikdo neodpovídal, a tak jsem pokaždé zavěsila. Pak ale začaly chodit i smsky, které mě varovaly, abych dala od Petra ruce pryč, jinak si to prý šeredně odskáču. Tehdy mi došlo, že to musí být ONA. Začala psát čím dál častěji a výhružněji. V noci jsem nechávala mobil v tichém režimu a sledovala, jak na displeji naskakuje jedna zpráva za druhou. Změnila jsem si číslo, ale ona si ho brzy nějak zjistila a všechno začalo znovu. Ráno jsem třeba našla poškrábaný lak na autě, jindy zase propíchané pneumatiky. Způsobilo to problémy i mezi mnou a Petrem. Několikrát jsme se kvůli tomu pohádali, protože mě pár jejích smsek nahlodalo. Začala jsem ho podezírat, že s ní pořád něco má, a že to byl možná on, kdo jí dal moje nové číslo. Naštěstí mi brzy došlo, že by nikdy nic takového neudělal. Vrcholem bylo, když na mě do práce začaly chodit anonymy. Tehdy ještě stalking nebyl trestný, ale i tak jsem se rozhodla jít s tím na policii. Naštěstí jí to varování stačilo a přestala. Ještě nějakou dobu jsem ji ale občas zahlédla, jak mě špehuje, když odcházím z práce domů...“

Reklama