Reklama

Čtvrteční dýchánek v Matyldě skončil v pátek. Asistovala nám městská policie, místostarosta města Varnsdorf i sanitka. Pavel hovořil s Nestydou o životě, Radek Kříž chodil bos a Klára spatřila dvakrát svou snídani…

Nechci prudit, ale…

Přestože jsem svému Radkovi několikrát připomínala mnoho organizační věcí, na které jsem sama nestačila, jako například venkovní lavice, jako pravý Lev nechal všechno na poslední chvíli, slepě důvěřuje lidem.

Následkem toho jsme ještě ve čtvrtek neměli ani jednu lavici. Co jsme měli, byl parádní stres a vize návštěvníků sedících na trávníku.

Obdobně na knop se ukázalo pojízdné jeviště v podobě návěsu. Pán měl přijet ve dvanáct. Ve čtyři ještě nebyl. Začínala jsem potají omdlívat.

„Prosím tě, přestaň,“ pravil Radek ohledně lavic ve středu v deset večer.

„Sice jsem u toho člověka, který je má vyrobit, byl, ale přiznávám, že jsem ho nesehnal. Sice doma asi byl, protože mu hrála televize, zvonek jsem nenašel a na zahradě hnízdí pes velikosti menšího hrocha. Ale určitě ho seženu ráno.“

„Radku, ve sklepě je hromada namořených prken. Opravdu máš dojem, že během několika hodin zítra je jeden člověk schopen vyrobit z toho všeho deset stolů a dvacet lavic??? Koupím plastový nábytek!“

„Nic nekupuj, to se stihne!“

Ráno mě Radek informoval, že pán je již v Matyldě od sedmi. Strašně jsem si oddychla. V dobré víře jsme s Pavlínou odjely zakoupit plánovaných třicet loučí na ohraničení trávníku. Chyba!

Ne, není možné sehnat ve Varnsdorfu, a ani v Rumburku třicet loučí na jednom místě.

S vyplazeným jazykem jsme sehnaly osmnáct, a to tak, že jsme u Číňanů a v jiných krámcích nakupovaly toto zboží po dvou, třech, v nejlepším případě sedmi kusech.

Ve šluknovském výběžku v tuto chvíli spolehlivě není jediný obchod, jediná tržnice, jediný „Li-Čong", který by měl byť jednu louč skladem. Zkoupily jsme všechny.

Dorazily jsme do Matyldy schvácené a s představou, že několik lavic již určitě je hotových.

Nenašli jsme ani lavice, ani pána.

Po dlouhém vyptávání jsme vyslídily, že zmíněný řemeslník opravdu přijel v sedm. O pár minut později ovšem se slovy jedu pro šrouby“ zmizel na hraničním přechodu.

„Můžeš mi prosím povědět, kam jel ten člověk pro ty šrouby? To je shání v Berlíně?“ otázala jsem se Radka v jednu hodinu.

„Já nevim, ale klid, to se stihne.“

„Tvůj optimismus nesdílím.“

„Prosím tě, to je pak hned, to bude v pohodě,“ snažil se, ale bylo vidět, že NENÍ v pohodě.

„Miláčku, já tě vážně nechci prudit, ale jedu pro ten plastový nábytek,“ oznámila jsem s hadrem na hlavě ve tři. „Nezlob se, ale i kdyby se rozhodl, že bude pilníčkem vyřezávat závity do hřebíků, už by to měl! Jedu.“

Radek se jal v garáži se svými přáteli montovat lavice.

Pro první příchozí jsme naštěstí měli nábytek na zahrádce. Zbývajícím jsme lavice doslova dodávali pod zadky po jedné, přesně tak, jak chodili.

Ale stihlo se to!!

Koncert ? Nádhera!

k

Před Petrem hrál Ruksak a hrál krásně. Petr dorazil před osmou. Říkali jsme si, Tak tohle Varnsdorf ještě nezažil!“ A měli jsme pravdu.

Kolem desáté hodiny nás začaly v pravidelných dvacetiminutových intervalech navštěvovat hlídky městské policie.

Na celou akci jsem ovšem již 27. 7. 2009 obdržela od místní radnice oficiální povolení. Tento důležitý kus papíru prošel během noci tolika rukama, že by možná trhnul i dvoustovku z roku 2000.

a

  • 22:15 – První hlídka: „Rušíte noční klid“. My: „Rušíme, ale legálně.“
  • 23:05 – Jiná hlídka, jiné tváře. „Můžeme vidět povolení?“  „Ale jistě, už jste dnes druzí.“
  • 23:35 – „Nemáte povolení hygienika!“ „ Aha, ale to prosím nikdo z radních neříkal… a kde ho máme teď hledat?“  „Nevíme, ukončete akci.“ „To není možné, máme ji povolenou.“
  • 00:00 – Přijíždí sám místostarosta. Jeho slova o povolení hygienikem, která zopakoval, zněla sice logicky, již méně logické ovšem bylo, že prakticky přijel popřít povolení, pod které se jako člen komise patrně i sám podepsal, nebo o něm věděl.

„Tady to podepsal i pan starosta,“ unaveně, ale stále přívětivě ukazuji podpis.

„Zřejmě nevěděl, co podepisuje,“ pravil rozhořčený muž, kterého patrně někdo vytáhl z postele.

„To mu řekněte, to bude rád.“

  • 00:30 – S hlídkou se již dalo mluvit. Vcelku chápu, že z titulu své práce neměli tito muži jinou možnost než neustále přijíždět. Brali i naše argumenty o hlučné komunitě, zde obden rušící Varnsdorfu spánek a klid. A to bez povolení i bez trestu. 
  • „Konečně někdo zorganizuje pro místní i jinou zábavu než kvičící partičku opilých Romů, omílající osm hodin tři písničky, a má s tím takovéhle problémy,“ oslovila jsem smutně zničeného  strážníka…

Ne, nebyl nepřátelský, pochopení měl, postoj se dal logicky pochopit.

  • 00:45 – Hlídka. Ukecali jsme poslední tři písničky. Na travnatém parketu s ukončením hlasitě nesouhlasilo několik desítek tančících postav. Povolení jsme ovšem měli jen do jedné a poslední, co bychom chtěli, bylo, někoho ještě víc namíchnout a pana místostarostu opět nutit svlékat pyžamo. Navíc, jestli se tento pán pokaždé, když v noci po ulicích skotačí a ruší místní „zpěváci“, obléká a jezdí jim osobně vysvětlovat, kde dělají chybu, pak je toho na něho už tak dost…
  • 0:55 - Dostavila se sanitka. Jakási paní zkolabovala po dvanácti pivech. Přežila.

    Rozjetým hodovníkům jsme nabídli po jedné hodině ranní jinou zábavu.

gOtevřeli jsme slavnostně koktejl bar ve spodní části Matyldy.

Byl to dobrý tah.

Míša už byla připravená. Hutných pár koktejlů, na pěknou řádku panáků a skleniček vína, to bylo přesně to pravé, co bylo potřeba k tomu, aby všichni zúčastnění měli na co vzpomínat.

Dobré jitro aneb jak jsme dopadli?

Pavel – Přestože se statečně vlnil a vzorně se staral o čtenářky, například o Nestydu (navzdory přezdívce se celý večer tato příjemná a milá žena chovala přesně jako dáma), kombinace piva, fernetu a bloody mary byla i na zdravého chlapa poněkud zátěžová. Byl statečnější, než sám čekal… léčil se česnečkou. Marně.

k

Radek – Ráno pojedl česnečku se všemi. U poslední lžíce si povšiml, že mu chybí na nohách obuv. Od té chvíle obcházel nás i hosty s dotazem, zda si někdo nevypůjčil jeho sandály. Reagovali pobaveně, leč zamítavě. Radek reagoval zklamaně. Sandály našla Klára v jeho spacáku. Stoprocentně mu je tam někdo propašoval. To by si přece pamatoval. :-))

a

Klára – Tančila nádherně separována na dřevěných paletách u jeviště. V koktejl baru ochutnala z nabídky. Léčila se česnečkou a míchanými vejci. Později si toto menu prohlédla znova v opačném pořadí.

u

Klárka – Tančila, zpívala, ochutnala a později se nenápadně vytratila s přítelem, kterého si ovšem přivezla již z Prahy. Ráno vstávali k polednímu.

a

Zuzana a Petra – Byly slušné, společenské a při tanci výkonné. Bavily se tak jako všichni, protože se ráno rovněž léčily polévkou, kterou v sobě ale udržely.

h

Evulkakebulka – v 0.30 se pokusila inzultovat hlídku městské policie. Byla ale odhalena dřív, než se k činu dostala, a odvelena. Později byla unesena manželem a bezpečně ukotvena.

e

Já – S ohledem na stres, který mi zamotal nervová vlákna do uzlů, jsem odešla poměrně brzy s takovou migrénou, že má hlava simulovala prostředí Marshallových ostrovů po jaderných testech USA. Ale dostala jsem hodinky!!!

Vstávalo se mi dobře. Zorganizovala jsem akčně výlet do Jetřichovic, kde je nádherná příroda a kde jsem doufala, že moji přátelé nasají čerstvý vzduch, jenž jim byl třeba.

h

Debilní vejlet!

Výlet uvítali všichni, ale ne všichni nakonec jeli. Šéfredaktor Pavel se omluvil pro pracovní vytížení, ale my věděli, že slova výlet a skály mu dnes výjimečně nedělají dobře v krajině kolem žaludku.

  • Radek – Jel statečně a rád.
  • Zuzka – Jela statečně a ráda.
  • Kamila jela ráda – nikoli však statečně. Serpentiny jí daly vzpomenout na víno, panáky i divoký večerní tanec.
  • Klára – Jela nešťastná a nerada, ale jela.

l

Kdybych věděla, že se slovy debilní vejlet, debilní serpentiny a debilní vejce postupně vrátí na svět jednu molekulu snídaně po druhé, nikdy bych ji k tomuto činu nepřemlouvala. Myslela jsem to dobře... :)

Kláro, sorry. Máš ty vejce u mě! Bylo to super!