Tak nám těch deset let uteklo. Těžké začátky, ale velké nadšení, spousta práce, změn, nápadů... Při vzpomínání ale nemohu vynechat období povodní.

Sídlili jsme tenkrát v našem rozlehlém pražském karlínském bytě. Jedna místnost byla upravena jako kancelář. Tehdy nás bylo v redakci pět, každý den jsme se zde sešli a pracovali jsme. I když je byt ve třetím patře, kvůli povodním se tehdejší redakci změnil život.

Začalo to nenápadně. Nikoho z nás, stejně jako většinu obyvatel, nenapadlo, že by se něco tak hrozného mohlo stát. Pršelo a pršelo, odborníci se začali obávat nečekané hrozby: povodně.
Protože máme chatu na Berounce, první záchranná akce začala tím, že moje máma zalarmovala evakuaci - zařízení z přízemí jsme díky ochotným členům redakce nanosili do prvního patra. To už se ale voda valila na Prahu.

Karlín byl jednou z nejvíce postižených oblastí, takže do práce jsme se nedostali. Pracovali jsme jiných domovů než karlínských nebo u milých přátel, kteří nás u sebe nechali bivakovat.
Pamatuji se jako dnes, jak jsme horečnatě v té chaotické době sháněli kancelářské prostory, kam se rychle přemístit. Jakmile voda opadla, odnesli jsme počítače a techniku a začala akce podobná „kulovému blesku“. Prohlídky kanceláří, vyhodnocování. Například pěkné prostory někde na Žižkově vypadaly slibně, ovšem zásadní nedostatky vypluly na povrch, až když jsme jako kočka koťata přenesli vše na místo. Takže se vše opakovalo - zase všechno odnést jinam...

Naštěstí nám tenkrát dal tip můj kamarád Miloš, že přímo na Karlově náměstí jsou v rámci kancelářského domu různé kanceláře k pronájmu, ať se zeptáme správce. Tato varianta konečně klapla a my jsme získali nejen super zázemí, ale také pro všechny výhodnou adresu přímo v centru. V této lokalitě jsme dodnes, i když dnešní redakce by se rozhodně nevešla do dvou místností se skladem pro výhry, kde jsme před osmi lety začínali.

Bylo to šílená doba, prožívali jsme nejen příběhy všech čtenářek, které nám psaly do redakčního e-mailu, ale také ten vlastní, kdy jsme se dva měsíce pohybovali po bytech našich známých, kteří nám poskytli azyl a telefonní linku. Naše skupinka se skládala z pěti členů redakce, ročního Alberta a mojí mámy s kočkou - bydlela v Holešovicích, kam se také kvůli vodě nemohla do konce září vrátit.
Díky všem a zejména Zuzce, která nyní pracuje v našem obchodním oddělení. U nich v Podolí jsme setrvali nejdéle...

Reklama