Norma, opera Vincenza Belliniho (1801-1835) se dočkala svého dalšího uvedení na prknech Národního divadla. Poprvé od roku 1935. Po premiéře vyvstává otázka, zda by pro Normu i pro Národní nebylo lepší, kdyby uvedena nebyla, protože představení bohužel překonalo i špatná očekávání.

Začínat by se mělo nějak pozitivně, a tak je příjemnou povinností vyzdvihnout výkon Olgy Makariny, která zejména v koloraturních partech své role předvedla vynikající výkon, který potěšil všechny milovníky tohoto pěveckého žánru. Její pěvecký výkon patřil k tomu nejsvětlejšímu z celé opery. Na hereckou část přijde později.

Role velmi dobře sedla Miloslavu Podskalskému a není se ani čemu divit, protože Oroveso, otec Normy, zpívá po celou dobu ve středních polohách, takže Podskalského nedostatky v hloubkách se nemají jak projevit. I tak se vkrádá další otázka – proč je Podskalský tolik obsazován, když rozhodně nepatří k současné špičce? Paradoxně však byl i jeho herecký výkon dnes nejlepší, protože patří k pěvcům, kteří hrát neumějí. Všechny jeho charaktery trpí stejnou toporností a odlišit se dají jen podle jazyka, ve kterém je zpívá.

Proč byl tedy nejlepší? Podskalský totiž nezvládá ani přehrávat, což byl primární úkol herců zadaný režisérem Berger-Gorskim. Proč tomu tak bylo a jaký byl režijní záměr, zůstalo publiku utajeno. Z jakého důvodu se všichni na jevišti museli chovat jako sbor retardovaných ochotníků, je jen těžko pochopitelné. Podskalský tak oproti očekávání působí nejpřirozeněji ze všech a odnáší si pochybné vavříny nejlépe zvládnuté role.

Režijnímu smyslu uniká na první pohled i pohovka z Ikea a piáno, které v příběhu z galských válek, i když zasazeného do období druhé světové války, nemá co pohledávat. Vysvětlení se neobjevilo, přiblížení divákovi se nekonalo. V inscenaci si ale můžeme povšimnout i nové módy Národního divadla házet pěvcům pod nohy předměty, aby se jim nezpívalo tak lehce. Po molitanovém a krajně nebezpečném puzzle v Hubičce přichází Norma a pokrytí podlahy matracemi. Scéna je tedy opět přizpůsobena na mrzačení zpěváků, k čemuž však naštěstí na premiéře nedošlo.

Podivností se vyskytlo tolik, že jediná příčetná věc na jevišti byla scéna Daniela Dvořáka. Pravda, tři obrovské černé digestoře, které se v jeden okamžik vyklopily z bočních stěn (jedna dokonce sjela nad jeviště shůry) znamenaly vzhledem k závěru, kdy je Norma upálena, humor nejčernější, ale jinak „bílá kuchyň", na kterou byly opět promítány výjevy, předčila očekávání.

Samostatné slovo si zaslouží i vizuální projekce. Plameny se pochopit dají, ale bomby sypající se z letadla jsou až příliš explicitní. Klavírní part promítaný z jen režisérovi známého důvodu věc také neosvětlil, a tak nezbývá než konstatovat, že obrazy byly samoúčelné.

Hodnocení orchestru a sborů by se dalo opsat z kterékoli kritiky posledních sezon – dechy neladily a rytmus se sypal zejména ve sborech, kde byly problémy s tempem nejmarkantnější. Přesto pod taktovkou O. Dohnányiho nezvládá orchestr usínat jako v jiných případech.

A proč je tato kritika tak zdrcující? Odpověď je velmi jednoduchá – Belliniho opera je dvě stě let stará a ať chce či nechce, působí dnes v jevištním provedení komicky, až pitoreskně. Když se ale celý dojem umocní režií podobného kalibru, jaký nasadil Berger-Gorski, stává se návštěva kapličky přímo fyzickým utrpením, ve kterém zaniknou všechny zajímavé a krásné momenty hudby, jejíž autor byl tak skvělý melodik.

Norma je bezpochyby krásná opera, jen dnes působí sama o sobě anachronicky. To, že v podání Národního divadla působí tragikomicky, ovšem není vina jejího autora.

Blog Šumaře zde

Reklama