.

Děti s lehkou mozkovou dysfunkcí, s poruchami chování či chronicky nemocné mají problém zařadit se do kolektivu. Jak jim co nejvíc

Domácnost

Děti s lehkou mozkovou dysfunkcí, s poruchami chování či chronicky nemocné mají problém zařadit se do kolektivu. Jak jim co nejvíc


Málokdy může za problémy ve škole samo dítě. Mnohdy je na vině rodina. Ale leckdy nejsou ani výčitky, sypané na hlavy rodičů, tím pravým - tehdy obvykle mluvíme o nemoci. Toto slůvko má v češtině zajímavé souvislosti - ne-moc jaksi znamená, že něco nemůžeme, jistou nemožnost překonat problém jen naší vůlí a úsilím. Kdy je tedy problémové dítě dítětem "nemocným"?

Nezralé dítě a dítě neklidné
Nezralé dítě není obvykle schopno přijmout roli školáka, má problém rozlišit mezi učitelem a spolužáky, je emocionálně nestabilní, egocentrické, mívá problémy s dlouhodobějším udržením pozornosti a s přijetím požadavků školní discipliny. Velmi podobné problémy mívá i dítě neklidné v důsledku drobnějšího poškození centrální nervové soustavy, dítě s diagnózou LMD - lehké mozkové dysfunkce. Zde však převažují především projevy motorického neklidu a neschopnost soustředění se. V domácím prostředí, za přítomnosti rodičů, a pokud tito dítě nepřetěžují, je takové dítě obvykle schopno pracovat mnohem lépe, což vede často rodiče k tomu, že vinu za školní selhávání dítěte přičítají učiteli. Obzvláště je-li dítě intelektově vyspělejší, mohou rodiče snadno přehlédnout jeho emocionální nezralost či neschopnost soustředění se a trvat na zahájení školní docházky. Nezralé dítě nebo neklidné dítě pak často zaujme ke škole negativní postoj, jeho motivace k výkonu se zhorší, i když domácí úkoly může plnit dobře. Varovným ukazatelem by však mělo pro rodiče být to, že dítě nedokáže pracovat samostatně, nepřerušovaně po delší čas, že vyžaduje neustálou pozornost a podporu. Význam domácích úkolů by pak měl být, pokud se rodiče nerozhodnou přece jen školní docházku odložit, především v tom, že rodiče budou dítě v méně problematickém prostředí domova (a v situaci, kdy se narozdíl od učitele mohou plně věnovat jednomu dítěti) postupně vést k větší samostatnosti, k trpělivosti, ke schopnosti odložit uspokojení zájmů a potřeb, zkrátka budou učit dítě, jak se má správně chovat a učit se. To je pak pro dítě mnohem větším přínosem než přeceňování významu znalostí, ke kterému u rodin, jež znalosti považují za významnou hodnotu, často dochází.

Dítě s problémovým a poruchovým chováním
Chlapci bývají při začátku školní docházky obvykle méně zralí, méně připravení, neklidnější a mívají horší pozornost než dívky. Také rodiče a učitelé obvykle očekávají (a opodstatněně), že chlapci budou horší než dívky, především co se týče chování. Chlapci zkrátka víc zlobí a hůř se učí. Může samozřejmě dojít i k tomu, že prostě naplňují očekávání, která jsou do nich vkládána. ,,Na bázi anticipace se vytváří větší předpoklad k získání pozice problémového dítěte." říká Vágnerová. Skutečné potíže však nastávají tehdy, pokud se jejich chování stává výrazně obtěžujícím, jsou-li nepřiměřeně agresivní, neposlušní, zkrátka narušují-li průběh výuky. Příčin problémového a poruchového chování (a může k němu samozřejmě dojít i u dívek, nejen u chlapců, ačkoliv v mladším školním věku je u chlapců častější) může být mnoho a jeho náprava  se pak odvíjí právě od těchto příčin. Odlišně budou reagovat (v situaci školy i při plnění domácích úkolů) jedinci nezralí, s problémy v rodině, s nižším intelektem či psychickými poruchami, s LMD atd. Hlavním úkolem jak rodičů, tak učitelů (a mnohdy i psychologů) je v tomto případě odhalení příčin, které zároveň snižuje míru stigmatizace dítěte jako problémového. Vágnerová upozorňuje: ,,Jedině ze správného zhodnocení problému může vycházet návrh na jeho efektivní nápravu."

Handicapované nebo chronicky nemocné dítě
Handicapované nebo chronicky nemocné dítě mívá obvykle v závislosti na svém handicapu či nemoci větší potíže s plněním školních požadavků. Často vyžaduje odlišný přístup, větší podporu a pomoc. Jediným možným řešením se mnohdy stává umístění do speciální školy. V mladším školním věku nelze ještě příliš očekávat, že dítěti s plněním jeho úkolů pomohou jeho spolužáci. Takové dítě obvykle podává mnohem lepší výkon v domácím prostředí, ve škole pak spíše selhává. V závislosti na zjevnosti jeho handicapu či nemoci však může být i podceňováno a podávat nižší výkon jako reakci na nízké očekávání významných osob, či se může naučit využívat měkčího přístupu, který k němu učitelé nebo rodiče zaujmou. Velkým problémem zde pak bývá především rozpor v přístupu rodičů a učitelů - ten přísnější (obzvláště je-li to učitel, ale může to být i rodič) se pak stává v očích dítěte "špatným" a dítě odmítá plnit jeho požadavky s poukazem na to, co mu ten druhý (rodič, učitel) povoluje. Pro takové dítě je pak velkým přínosem vzájemná dohoda významných osob (rodičů, učitelů, případně i psychologů a lékařů) a jejich společný postup při výuce. V případě vážnějšího handicapu dítěte pak může jeho začlenění do školy pomoci i asistent, ať už z řad odborníků či proškolených dobrovolníků. Rodiče si však vždy musí uvědomit, že školní docházka je pro jejich dítě náročná, a nepřetěžovat ho domácími úkoly ve snaze dohnat, co dítě ve škole nestačilo, a kompenzovat jeho handicap či nemoc školním úspěchem.

Dítě se specifickými poruchami učení
Dítě se specifickými poruchami učení, jako jsou dyslexie, dysgrafie a jiné je snad nejvýrazněji ze všech tzv. problémových dětí odkázáno na roli rodičů při výuce. Učitel totiž mnohdy nezvládá nároky, které takové dítě má, a to i když je příčina problému včas identifikována. Dítě většinou vyžaduje specifický přístup, proto nestačí ani prostá snaha rodičů. Ti by se měli především poradit s odborníkem a naučit se metody, jak rozvíjet schopnosti svého dítěte a kompenzovat jeho handicap. Zároveň však nesmí podlehnout snaze "všechno zvládnout za každou cenu" a dítě s dobrým úmyslem zlepšit jeho školní výsledky přetěžovat nebo naopak dělat domácí úkoly za něj. Přiměřená míra odpovídající domácí práce, spojená s akceptací a projevovanou podporou, ale zároveň i vedením k samostatnosti, a vyrovnaný přístup k dítěti jsou zásadními činiteli jeho pozdějšího úspěchu či neúspěchu v oblasti vzdělávání se.

s využitím knihy M. Vágnerové - Psychologie problémového dítěte školního věku a D. Fontany - Psychologie ve školní praxi

Máte doma nebo v rodině nějaké problémové dítě? Nebo máte osobní zkušenosti? Víte, jak správně postupovat u dětí s poruchami učení? Myslíte si, že handicapované děti patří do "normálních" nebo do "zvláštních" škol? Chtěla byste, aby s Vašim dítětem navštěvovalo školu třeba dítě mentálně retardované nebo i agresivní?

archivní článek

   
19.08.2007 - Dům a byt - autor: Ivana Kuglerová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme