Málokdy může za problémy ve škole samo dítě. Mnohdy je na vině rodina. Ale leckdy nejsou ani výčitky, sypané na hlavy rodičů, tím pravým - tehdy obvykle mluvíme o nemoci. Toto slůvko má v češtině zajímavé souvislosti - ne-moc jaksi znamená, že něco nemůžeme, jistou nemožnost překonat problém jen naší vůlí a úsilím. Kdy je tedy problémové dítě dítětem "nemocným"?

Nezralé dítě a dítě neklidné
Nezralé dítě není obvykle schopno přijmout roli školáka, má problém rozlišit mezi učitelem a spolužáky, je emocionálně nestabilní, egocentrické, mívá problémy s dlouhodobějším udržením pozornosti a s přijetím požadavků školní discipliny. Velmi podobné problémy mívá i dítě neklidné v důsledku drobnějšího poškození centrální nervové soustavy, dítě s diagnózou LMD - lehké mozkové dysfunkce. Zde však převažují především projevy motorického neklidu a neschopnost soustředění se. V domácím prostředí, za přítomnosti rodičů, a pokud tito dítě nepřetěžují, je takové dítě obvykle schopno pracovat mnohem lépe, což vede často rodiče k tomu, že vinu za školní selhávání dítěte přičítají učiteli. Obzvláště je-li dítě intelektově vyspělejší, mohou rodiče snadno přehlédnout jeho emocionální nezralost či neschopnost soustředění se a trvat na zahájení školní docházky. Nezralé dítě nebo neklidné dítě pak často zaujme ke škole negativní postoj, jeho motivace k výkonu se zhorší, i když domácí úkoly může plnit dobře. Varovným ukazatelem by však mělo pro rodiče být to, že dítě nedokáže pracovat samostatně, nepřerušovaně po delší čas, že vyžaduje neustálou pozornost a podporu. Význam domácích úkolů by pak měl být, pokud se rodiče nerozhodnou přece jen školní docházku odložit, především v tom, že rodiče budou dítě v méně problematickém prostředí domova (a v situaci, kdy se narozdíl od učitele mohou plně věnovat jednomu dítěti) postupně vést k větší samostatnosti, k trpělivosti, ke schopnosti odložit uspokojení zájmů a potřeb, zkrátka budou učit dítě, jak se má správně chovat a učit se. To je pak pro dítě mnohem větším přínosem než přeceňování významu znalostí, ke kterému u rodin, jež znalosti považují za významnou hodnotu, často dochází.

Dítě s problémovým a poruchovým chováním
Chlapci bývají při začátku školní docházky obvykle méně zralí, méně připravení, neklidnější a mívají horší pozornost než dívky. Také rodiče a učitelé obvykle očekávají (a opodstatněně), že chlapci budou horší než dívky, především co se týče chování. Chlapci zkrátka víc zlobí a hůř se učí. Může samozřejmě dojít i k tomu, že prostě naplňují očekávání, která jsou do nich vkládána. ,,Na bázi anticipace se vytváří větší předpoklad k získání pozice problémového dítěte." říká Vágnerová. Skutečné potíže však nastávají tehdy, pokud se jejich chování stává výrazně obtěžujícím, jsou-li nepřiměřeně agresivní, neposlušní, zkrátka narušují-li průběh výuky. Příčin problémového a poruchového chování (a může k němu samozřejmě dojít i u dívek, nejen u chlapců, ačkoliv v mladším školním věku je u chlapců častější) může být mnoho a jeho náprava  se pak odvíjí právě od těchto příčin. Odlišně budou reagovat (v situaci školy i při plnění domácích úkolů) jedinci nezralí, s problémy v rodině, s nižším intelektem či psychickými poruchami, s LMD atd. Hlavním úkolem jak rodičů, tak učitelů (a mnohdy i psychologů) je v tomto případě odhalení příčin, které zároveň snižuje míru stigmatizace dítěte jako problémového. Vágnerová upozorňuje: ,,Jedině ze správného zhodnocení problému může vycházet návrh na jeho efektivní nápravu."

Handicapované nebo chronicky nemocné dítě
Handicapované nebo chronicky nemocné dítě mívá obvykle v závislosti na svém handicapu či nemoci větší potíže s plněním školních požadavků. Často vyžaduje odlišný přístup, větší podporu a pomoc. Jediným možným řešením se mnohdy stává umístění do speciální školy. V mladším školním věku nelze ještě příliš očekávat, že dítěti s plněním jeho úkolů pomohou jeho spolužáci. Takové dítě obvykle podává mnohem lepší výkon v domácím prostředí, ve škole pak spíše selhává. V závislosti na zjevnosti jeho handicapu či nemoci však může být i podceňováno a podávat nižší výkon jako reakci na nízké očekávání významných osob, či se může naučit využívat měkčího přístupu, který k němu učitelé nebo rodiče zaujmou. Velkým problémem zde pak bývá především rozpor v přístupu rodičů a učitelů - ten přísnější (obzvláště je-li to učitel, ale může to být i rodič) se pak stává v očích dítěte "špatným" a dítě odmítá plnit jeho požadavky s poukazem na to, co mu ten druhý (rodič, učitel) povoluje. Pro takové dítě je pak velkým přínosem vzájemná dohoda významných osob (rodičů, učitelů, případně i psychologů a lékařů) a jejich společný postup při výuce. V případě vážnějšího handicapu dítěte pak může jeho začlenění do školy pomoci i asistent, ať už z řad odborníků či proškolených dobrovolníků. Rodiče si však vždy musí uvědomit, že školní docházka je pro jejich dítě náročná, a nepřetěžovat ho domácími úkoly ve snaze dohnat, co dítě ve škole nestačilo, a kompenzovat jeho handicap či nemoc školním úspěchem.

Dítě se specifickými poruchami učení
Dítě se specifickými poruchami učení, jako jsou dyslexie, dysgrafie a jiné je snad nejvýrazněji ze všech tzv. problémových dětí odkázáno na roli rodičů při výuce. Učitel totiž mnohdy nezvládá nároky, které takové dítě má, a to i když je příčina problému včas identifikována. Dítě většinou vyžaduje specifický přístup, proto nestačí ani prostá snaha rodičů. Ti by se měli především poradit s odborníkem a naučit se metody, jak rozvíjet schopnosti svého dítěte a kompenzovat jeho handicap. Zároveň však nesmí podlehnout snaze "všechno zvládnout za každou cenu" a dítě s dobrým úmyslem zlepšit jeho školní výsledky přetěžovat nebo naopak dělat domácí úkoly za něj. Přiměřená míra odpovídající domácí práce, spojená s akceptací a projevovanou podporou, ale zároveň i vedením k samostatnosti, a vyrovnaný přístup k dítěti jsou zásadními činiteli jeho pozdějšího úspěchu či neúspěchu v oblasti vzdělávání se.

s využitím knihy M. Vágnerové - Psychologie problémového dítěte školního věku a D. Fontany - Psychologie ve školní praxi

Máte doma nebo v rodině nějaké problémové dítě? Nebo máte osobní zkušenosti? Víte, jak správně postupovat u dětí s poruchami učení? Myslíte si, že handicapované děti patří do "normálních" nebo do "zvláštních" škol? Chtěla byste, aby s Vašim dítětem navštěvovalo školu třeba dítě mentálně retardované nebo i agresivní?

archivní článek

Reklama