Následující report ze své cesty do Jižní Ameriky, konkrétně do Peru, Bolívie a Chile, nám poslala čtenářka s nickem medved. Přečtěte si, co se na své cestě naučila:

O přírodě
- nic, co vytvořil člověk, nepřekoná to, co vytvořila příroda… hory jsou prostě úchvatné a jsou vůbec to nejúžasnější, co může být
- Inkové byli machři a to hlavně ve výběru míst pro své stavby… vždycky stojí tam, kde je to nad pomyšlení krásné
- voda znamená život… kde voda není, není nic, jen skály a písek, měsíční krajina… prostě poušť Atacama (nejsušší místo světa)
- v Jižní Americe se kromě termálních pramenů nedá prakticky nikde koupat… moře je ledové (cca 13 stupňů), horská jezera jako Titicaca jakbysmet

O lidech
- Peruánky jsou hranaté a ne příliš hezké, Peruánci jsou drobouncí a hubeňouncí, jejich děti jsou neuvěřitelně špinavé, zabalené v příšerných hadrech, ale stejně jsou to ty nejkrásnější děti jaké jsem kdy viděla… škoda, že z nich zase vyrostou ti nehezcí Peruánci
- oslava v Jižní Americe znamená minimálně třídenní proud ohňostrojů, příšerně falešné hudby, obrovského množství konfet, lampionů a samozřejmě nádherného spontánního všeobecného veselí
- každý má něco, co prodává… v nemálo případech zboží připomíná staré harampádí, které máme doma na půdě
- na první pohled vypadá všechno jako neuvěřitelný chaos – tržiště, doprava na silnicích stejně jako výprava s místní cestovkou… že z toho neuvěřitelného rumrajsu nakonec vznikne cosi, co dává smysl, je jeden z největších zázraků, které jsem kdy viděla
- chudoba netratí ani cti ani dobré nálady… Peruánci i Bolivijci jsou, ač je to neuvěřitelné, stále v dobrém rozmaru a rádi se smějou
- v latinskoamerických zemích je většina ženského oblečení v těhotenském provedení a není to jen tak pro nic za nic
- sociální rozdíly nejsou propastné, jsou nebetyčné… chudých, tedy opravdu chudých je neuvěřitelné množství, za celý měsíc jsme potkali dva (slovy dva) opravdu bohaté lidi, střední vrstva je nepočetná
- pletení je na ostrovech jezera Titicaca výhradně mužskou záležitostí, chlapi štrikujou stále a pořád… na ulici při chůzi, při posezení s přáteli … prostě furt

O cenách
- v Jižní Americe jsou místní věci za babku, dovoz je naopak nehorázně drahý
- cenové poměry jsou naprosto neuvěřitelné – 4 tužkové baterky stojí to samé co půllitr pitné vody nebo kolo sýra o váze cca ½ kila (to vše je za sol tedy cca 8 Kč)… jinak řečeno pitná voda, kterou Evropan pro přežití nezbytně potřebuje, je nehorázně drahá
- smlouvá se o všem kromě jídla, výsledná cena je pro cizince obvykle neuvěřitelné nízká, pro domorodce je to kšeft roku

O vodě
- miluju sprchování ve vroucí vodě, která nehrozí tím, že mě zabije (průtokové ohřívače jsou na elektřinu a holé dráty velmi často vedou nebezpečně blízko vody tekoucí vám na hlavu)
- pitná voda v kohoutku je vzácnost, která strašně chybí

O nás
- my Evropané jsme hrozně zhýčkaní a případný konec světa nepřežijeme ani o pět minut, naproti tomu Jihoameričané jsou na něj připravení a to přímo skvěle
- opravdová chudoba v Čechách neexistuje, nebo já ji aspoň nikdy neviděla… žijeme v přepychové zemi, kde i nejchudší lidé jsou bohatší než většina Jihoameričanů
- deprese nemá nic společného s počasím… v Limě nesvítí nikdy sluníčko, protože to smogový mrak nad městem nedovolí a přesto jsou tam lidé stále milí a usměvaví
- není lehké být stále středem pozornosti, “bílých“ je v Peru a Bolívii velmi málo… člověk si většinu času připadá jako zvíře v ZOO… ale návštěvníci ZOO jsou milí a nevtíraví, což to trochu ulehčuje
- asfaltová silnice není standart, není to dokonce ani nadstandart, je to přepych, bez ní se na cestě dá počítat s průměrnou rychlostí cca 15 - 20 km/hod
- jsem vysoká a to dost… kdo v Peru vyroste nad 160 cm, má vážný problém… s postelema, futrama dveří, výškou sprch… chudák můj manžel se 195 cm… ale zase pohled na hlavy z výšky má taky svoje kouzlo
- Evropa je hrozně strašně čistá a zelená… náš vlastní byt nám po příjezdu i s měsíčním nánosem prachu připadal jedním slovem sterilní…. kdo ví, jestli je to dobře

O jídle
- přes všechna předsevzetí o bezpečnostních opatřeních po 14 dnech každý jí všechno a chodí víceméně kamkoliv, protože držet se všech příkazů a zákazů prostě není možné
- přesto, že naše znalost španělštiny byla minimálně ze začátku nulová a tudíž možnost orientovat se v jídelním lístku byla víc než omezená, všechna objednaná jídla jsme vždycky snědli a v drtivé většině nám i chutnala
- morče je velmi oblíbené zvíře, nejlépe chutná pečené

Ostatní
- turistů je v Jižní Americe stále velice málo, proti přelidněné Evropě je to příjemná změna… jediné opravdu komerční místo je Machu Picchu
- bez španělštiny se nehnete, pokud vám domorodci ukážou někoho anglicky mluvícího, tak obvykle umí maximálně Let´s go
- internet je k mání všude a za babku… v tomhle směru jsou Čechy opravdu banánová republika
- vysokohorská nemoc není výmysl zhýčkaných horolezců, ale tvrdá realita… kupodivu se ani moc neprojevuje zadýcháváním, jak jsem si naivně myslela… zato jsou při ní běžné silné bolesti hlavy, pocit na zvracení, závratě a celková zmatenost… naštěstí při dobré aklimatizaci tyhle příznaky poměrně rychle pominou… pokud se tedy člověk nesápe někam přehnaně vysoko a stačí mu nějakých 5000 metrů

medved
Reklama