Je polovina dubna, něco málo po poledni. Přilétáme do toho největšího horka a do nejdivočejších oslav z celého roku – to ovšem ještě netušíme. Na letišti bereme taxi, řidič se potutelně usmívá při vyslovení ulice, kam směřují snad všichni baťůžkáři přilétající do Bangkoku. Asijskou angličtinou se nám snaží vysvětlit, že je traffic jam, protože se slaví nový rok. Jeho úsměv pochopíme asi po půl hodině jízdy, kdy už jsme v ulicích města. Snad všichni lidé jsou venku, polévají se vodou a mažou po sobě nějakou bílou hmotu. Nedá se projet, dovádějící Thajci zablokovali cestu, takže musíme kus cesty po svých s báglama na zádech. Ubytování nacházíme už trošku mokří a zamazaní. Nasáváme thajský horký, vlhký vzduch, dáváme si první thajské jídlo, jdeme se kousek projít, ale brzy nás přemůže únava, jdeme spát a načerpat síly na MĚSÍC V THAJSKU.
Budíme se do prosluněného rána. U snídaně zkoumáme mapu města a plánujeme, kam vyrazíme. Je to jasné – Královský palác, pak se uvidí. V paláci se rozcházíme a každý sám obdivujeme úžasné stavby, sochy šestimetrových démonů odhánějících zlé duchy, vysoké věže, sošky draků a modlící se Thajce, kteří kladou na oltáře nádherné květy lotosů, zapalují vonné tyčinky a polévají sošky buddhů olejíčky. Naše cvakání spouští u foťáků je neruší, ale já si připadám jako neznaboh, protože pro mne je jejich rituál atrakcí k nafocení.
Bangkok je obrovské devítimilionové město, rozdělené řekou Chao Phraya na východní a západní část. Hustá síť vodních kanálů umožňuje dostat se rychle a levně do mnoha částí města. Po řece jezdí přívozy, expresní lodě, vlečné čluny táhnoucí náklady písku, štěrku, ovoce, lodě s turistama... Někdy se všechna plavidla míjejí opravdu těsně a plavba po vlnící se špinavé vodě se stává dobrodružnou. Na břehu řeky je krásný Chrám Úsvitu sestavený z keramických dlaždic. Je u něj i škola pro malé buddhistické mnichy, kteří nám posunkují, abychom se šli podívat do jejich třídy. Mladí chlapci omotaní oranžovým pruhem látky leží na zemi a zapisují něco do sešitků námi nečitelnými klikyháky. Chvilku se pak ještě bavíme jízdou po řece, ale chceme vidět 45 metrů dlouhého ležícího Buddhu v nejstarším chámu v Bangkoku. Máme smůlu, Buddha je pod lešením, ale chrám je krásný, barevný. Zmoženi horkem se ploužíme zpět k hotelu. Ulice opět ožívají oslavami. Všichni tancují, smějí se, polévají vodou, mažou se sajrajtem. Euforie se zmocňuje i nás, dostáváme tu matlaninu od nějakého Thajce do rukou a mažeme se všichni navzájem. Na pokoj se dostáváme špinaví a mokří do poslední nitky.
Další den vyrážíme z Bangkoku. Autobusová doprava v Thajsku je úžasně propracovaná. Autobusy do větších měst jezdí snad každých 10 minut. Klimatizované jsou samozřejmě dražší, ale nesrovnatelně pohodlnější. Našim cílem je městečko vzdálené asi dvě hodiny jízdy západním směrem. To, co nás tam láká, jsou trhy na vodním kanále. Přijíždíme, ubytováváme se v jediném hotelu, který tu je. Máme neuvěřitelně levný, velký pokoj s koupelnou. Jdeme prozkoumat terén a hledáme, kudy půjdeme ráno na trh. Zjišťujeme, že jsme v nádherném místě - po hektickém Bangkoku jsme se ocitli v malém městečku, kde kromě nás nejsou žádní běloši. Přicházíme k řece, jejíž kanály se zítra ráno změní na tržiště. Oba břehy řeky jsou zastavěny dřevěnými domečky, kolem kterých po lávce procházíme. Sawatdee - zdravíme místní. Smějí se na nás, mávají a když se jich ptáme thajsky, jak se mají odpovídají nám a snaží se konverzovat. My ale umíme jen několik thajských frází a oni zase nejsou schopni domluvit se s námi anglicky.
Ráno vstáváme už za tmy a za úsvitu vyrážíme k tržišti. „Domorodci“ v řece po ránu myjí nádobí, provádějí v ní ranní hygienu, nebo si jen tak plavou. Trhovkyně se právě sjíždějí, bravurně manévrují jedním pádlem na úzkých lodičkách. Na sobě mají modré haleny, na hlavách slaměné klobouky, loďky mají naložené ovocem, kořením, suvenýry. Na lodičkách taky vaří rýži, smaží banánové koláčky, štěbetají mezi sebou. Bylo moc fajn jen tak sedět na břehu a pozorovat ten cizí národ, poslouchat jejich melodickou řeč a podivovat se nad jejich zvyky. Kupujeme si kokos a popíjíme jeho osvěžující sladkou šťávu. Kolem deváté se sjedou turisté z Bangkoku a to je čas tržiště opustit, protože je najednou plné bílých tváří, taky už jsme umořeni horkem a je dobré dát si na hotelu studenou sprchu a vyjet zase někam dál.
Dalším našim cílem bylo město Kanchanaburi na řece Kwai. Bydlíme v plovoucím domku na řece, jsme unaveni po dlouhé cestě autobusem a tak zbytek dne trávíme pozorováním řeky, sluněním, pročítáním průvodce a plánováním další cesty. Brzy ráno si půjčujeme motorku a vyrážíme do národního parku Erawan. Štracháme se do kopců abychom viděli sedm stupňů vodopádu. Neodolali jsme pokušení osvěžit se v chladivých tůňkách, rybičky si mne pletou s potravou a ožužlávají mi nohy. Jdeme se samozřejmě podívat i na slavný most přes řeku Kwai a do muzea války. Váleční zajatci tu za druhé světové války stavěli železnici vedoucí ze Singapuru do Barmy. V nelidských podmínkách, sužování tropickým podnebím, nemocemi, záplavami a týráním Japonských vojáků tady zemřely desítky tisíc zajatců.
A pak už jsme museli k moři, byli jsme tak zničeni vedrem, že naše jediná touha byla lehnout si do písku pod kokosovou palmu a naslouchat šumění moře. Po celonoční jízdě autobusem a asi hodinové jízdě lodičkou vysedáme na pláži lemované vápencovými skalami. Jsme u Andamanského moře. Tady několik dnů odpočíváme a léčíme se ze střevních potíží. Pak jedeme dál na ostrov Lanta, další užívání si slunce a moře. Potom se přesouváme do Thajského zálivu na ostrov Samui. Voda je teploučká a čistá, pláže ucházející. Objíždíme ostrov na motorce a umdléváme horkem. Je po sezóně, pláže jsou prázdné, jen jedna vyhlášená je nacpaná turisty otáčejícími se na sluníčku jako na rožni. Večer si dáváme výborné jídlo v přístavním tržišti – smažené nudle, rybu, zeleninové saláty, ovocné šejky. Ráno pozorujeme rybáře navracející se z nočního lovu, ukazují nám nalovené olihně a obdarovávají nás krásnými mušlemi. Lelkujeme na pláži, shazujeme si kokosové ořechy, snažíme se do nich dostat a osvěžit se jejich sladkou vodou. Naše těla už mají tu správnou čokoládovou barvu a nám se zdá, že už tu nic nového neuvidíme.
Sbohem moře, jedeme zase zpět do Bangkoku poohlédnout se po něčem novém, co jsme ještě neviděli. Chinatown – čtvrt zaplněná všemožným zbožím, bloudíme po úzkých uličkách, prodíráme se čínskými těly a nevěříme svým očím s čím vším se dá obchodovat, co všechno se dá smažit, vařit a jíst. Procházíme chrámy na které narážíme na každém kroku. Jdeme na trh, ztrácíme se v labyrintu šestiset stánků, nakupujeme suvenýry a dárky blízkým, snažíme se usmlouvat co nejnižší cenu. Večerní procházky po osvětleném městě - to mám ráda. Znepříjemňují je akorát švábi, vylézající z kanálů do večerního chládku. Rádi bychom si promluvili s místními a dozvěděli se něco o Thajsku, ale málokdo umí anglicky. Všichni znají pár naučených frází ale domluvit se s nimi nedá. Když se Thajců na cokoli zeptáte, vždy souhlasně pokývnou.
Po několika dnech v Bangkoku vyrážíme na sever do města Ayutthaya. Jedeme vláčkem, cesta je skutečně úmorná, vlak je nacpaný lidma, je nedýchatelně. Venku je průtrž, po zavřených oknech se valí potoky vody, ale žádné osvěžení to nepřináší. Aspoň větráky na stropě vagónu trošku rozhánějí dusný vzduch. Čas si krátíme vzpomínkami na české jídlo, takový chleba jen trošku máznutý máslem a posolený, brambory…jaká lahůdka po třech týdnech na rýži a nudlích. Po dvou hodinách vysedáme a přejíždíme řeku přívozem. Město je plné chrámů z dob, kdy Ayutthaya byla velmi bohatou metropolí, plnou obchodníků z cizích zemí. Zlatý věk ale skončil nájezdy Barmánců v 18. století, kteří město vyplenili a odvlekli do Barmy desítky tisíc zajatců. Dnes jsou z chrámů jen ruiny. Líbí se mi tu, je tu plno zeleně, jezírka, parčíky. Večer se seznamujeme s dvojicí mladých lidí, kteří přijeli z Bangkoku na víkend. Popíjíme předražené pivo, pojídáme místní dobrůtky. Konečně se dozvídáme něco o životě v Thajsku od místních lidí, ne jen z knih. Blíží se půlnoc a hovor se stáčí k alkoholu. Máme ještě zásoby slivovice a tak ji přinášíme a dáváme ochutnat Thajcům. Znám účinky alkoholu v tropickém podnebí, proto z mé štamprle jen opatrně ucucávám. Ostatní do sebe rychle převracejí dva panáky. Po chvíli jsou opilí, neschopní slov i chůze, tímto náš večer končí a já pomáhám opilcům do pokoje, do postele a posléze i na záchod :-(
Druhý den dopoledne vyspáváme alkoholové opojení. Nechceme ale ztratit celý den, tak si odpoledne půjčujeme kola a chystáme se objet vzdálenější chrámy. Daleko ale nedojedeme, protože jsem napadena třemi mladíky na motorce, kteří mne okradou o můj poklad - foťák. Já naivka jsem si ho taky nechala volně pohozený v košíku na předních řídítkách. Takže zbylého půl dne strávím na policii sepisováním hlášení a protokolů. Nejdříve to všechno popisuju v kanceláři turistické policie a pak na normální policejní stanici, kde nikdo ani neumí anglicky. Jako suvenýr si odnáším moji výpověď napsanou thajským písmem. V noci se mi zdá o pomstě, kterou vykonávám na zlodějích :-)
Druhý den vyrážíme do města Lopburi, nic zvláštního v něm není, až na hejna opic obývajících chrámy a potulujících se po městě. Dovolená se nám krátí, máme poslední dva dny v Bangkoku. Monzun už je tady, několikrát za den je průtrž mračen. Procházíme obchůdky, utrácíme poslední peníze, dáváme si něco dobrého k jídlu, obcházíme oblíbená místa, balíme se a už se opravdu moc těšíme domů…..odlétáme.
Po měsíci v tropech si říkám, že už toho všeho mám plné zuby, jsem unavená z horka, neustálého cestování, střevních potíží, ostrého nepoživatelného jídla, nemožnosti domluvit se, z Thajců snažících se za každou cenu vymámit z nás co nejvíc peněz. Ale týden po návratu domů vím, že přes všechny útrapy bych jela znovu do města andělů a do dalších nepoznaných míst v Thajsku…

Na více obrázků z Thajska se můžete podívat do speciálního fotoalba TADY.

karamelka
Reklama