Reklama
Jestli máte pocit, že jsem minule z amerických řidičů udělala až příliš velké anděly, tak i tady máme své specialitky. Hned první z nich je nepoužívání blinkrů pod heslem „Já vím, kam jedu, a ostatním je do toho .....". Můj kolega se tuhle rozčiloval, že chtěl odbočovat doleva a auto za ním děsně troubilo a on nechápe proč, že sice neměl blinkr, ale přece má dobrá brzdová světla. Jakou mají brzdová světla souvislost s blinkry mi dodnes nebyl schopen objasnit. Další libůstkou je nesvícení - za deštivého soumraku pojede nejméně třetina vozů bez světel. Oni vidí na cestu dobře, tak proč by svítili, že? Déšť navíc uvrhne většinu Kaliforňanů do transu. Polovina z nich netuší, že vůbec má stěrače a polovina z té druhé poloviny stejně neví, jak je pustit (prší cca šest týdnů v roce, tak to zřejmě nestojí za zjišťování). A tak s prvním deštěm začnou auta lítat příliš nízko a Kalifornií se nese zvuk mačkaných plechů. Jemňoučký prach, co se deset měsíců usazoval na silnici, se s prvními kapkami změní v blátíčko, které se chová podobně jako solidní led. Řidiči poulí oči a usilovně šlapou na brzdu, protože je nic lepšího nenapadne.
A pokud vás zajímá řidičská typologie - nemusíte se tu bát pověstného "dědka v klobouku". Naopak - okloboukovaní jsou většinou takoví ti zápaďácký drsňáci, co mají k důchodu daleko, ale najeto stovky tisíc mil. Pokud ovšem pojedete přes jižní horké státy, buďte opatrní. Kolem Los Angeles se ročně přihodí několik případů "road rage" - slunce a zácpy rozpumpují řidiče natolik, že si i úplně nevinné dopravní nedorozumění dojdou vyřídit ručně (lepší případ), nebo dokonce za pomocí zbraní - a to už končívá tragicky.
Tady v Silicon Valley je ale nejstrašidelnějším přízrakem silnic mladý Asiat či Asiatka. Oči na předním skle, na tachometru dvacet, v očích smrt. Okolní provoz nevnímají; jedna taková slečna to do mě napálila zčista jasna na úplně prázdné dálnici - já jela v pruhu vedle ní, na její úrovni (rozhodně jsem tedy nebyla v jejím slepém bodě). A najednou šup - stočila volant a řítila se na mně. Naštěstí jsem měla kam uhnout, myslím, že dotyčná o tomhle svém kousku dodneška neví (bála jsem se i zatroubit - vypadala na to, že si hrůzou zakryje oči a nohama se zapře o plynový pedál).
Dalším přízrakem je mamina s malým miminkem. Taková osůbka jezdí zásadně otočená o sto osmdesát stupňů dozadu a řídí zřejmě po paměti. Ráda bych vyhlásila soutěž, která maminka zvládne dítě za jízdy přebalit a nakojit, bez toho, že by pustila oběma rukama volant či nabourala. Jsem si jistá, že i takové přebornice existují, ale nemám to ověřené, neboť se jim obloukem vyhýbám.
Třetí obávanou kategorií jsou mobilovači. Pokud auto před vámi prudce zpomalí, pelentuje přes dva pruhy, zapomíná zastavit na stopku či červenou, tak vězte, že dotyčný(-á) právě hovoří s Máňou, o tom že už jede a je tři a půl míle od domu. Bohužel existuje přesvědčení, že ve svobodné zemi nemá kdo komu zakazovat telefonovat z vozu - kam bychom přišli, vždyť to by za chvíli zakázali při řízení jíst a pít, číst noviny, připravovat si na notebooku prezentaci, sledovat fotbalový zápas na přenosném televizoru, či dokonce mluvit nebo si zpívat. Jsem moc zvědavá na to, kolik mrtvých bude zapotřebí, aby si Američani nechali vzít tuto "svobodu".
Poslední nebezpečnou kategorií jsou cyklisti. Vyskytují se tu hojně, a teoreticky by měli být plnoprávnými účastníky silničního provozu. Prakticky to funguje tak, že cyklista má všechna práva a netýkají se ho žádné povinnosti nebo předpisy. Cyklista to klidně napálí na červenou doprostřed křižovatky a auta uhněte se. Cyklisté mají svůj pruh, ale protože zásadně jezdí nejraději vedle sebe, nemohou se do pruhu vejít a blokují dopravu. Za rok a půl se mi jedinkrát stalo, že mi cyklista dal přednost na stopce! Ano, nejen, že si své stopky všimnul, ale on i ZASTAVIL!!!!
Zhruba před rokem se stala v San Francisku dopravní nehoda, při které zahynul člověk na kole. Vyšetřování ukázalo, že nejen nehodu zavinil, ale navíc byl totálně namol. Nicméně jakési cyklistické sdružení přesto žádalo tvrdý trest pro řidiče automobilu, neboť onen mrtvý byl letitým členem spolku a byl tak výborný cyklista, že rozhodně nemohl nehodu způsobit, bez ohledu na to, zda byl pod vlivem či ne... Inu, na silnici jsme si všichni rovni, jenom cyklisté si jsou rovnější...
Co dodat závěrem? Pokud mají ženy možnost řídit pravidelně, jsou stejnými řidiči jako muži. Když všichni jedou stejně, zipují a chovají se ohleduplně, doprava odsejpá a zúžení dálnice nemusí znamenat zácpu na několika desítkách kilometrů. Jestliže vám všichni zdvořile udělají místo i když nemáte přednost, netroubí, když vám to chcípne na křižovatce, neposunkují pokud při hledání svačiny pod sedadlem hodíte myšku, oplaťte jim stejnou mincí. Především očekávejte, že kdokoliv může kdykoliv udělat cokoliv (třeba hodit vám to před čumák bez blinkru) - a nezlobte se na něj - šetříte především SVOJE nervy. (Šetřete je i v případě, že dostanete neovladatelnou chuť sejmout toho parchanta na kole, co to napálil před vás na červenou.) A hlavně - přijeďte někdy do Ameriky, čuchnout si k opravdovským dálkám.

Carol Paral