Jste mladá dáma z Československa, jste v Paříži – ve velkoměstě, kde vládne spěch a anonymita. Jste ze všeho vykulená, objevujete neznámé a neustále se učíte něco nového.
Vejdete poprvé do obchodu (např. pekařství, konfekce) a ani vás nenapadne pozdravit. Ale ouha, chyba lávky - ve Francii se při vstupu do obchodu zdraví (a to i při odchodu) hezky nahlas. Když vstoupíte do restaurace, nežeňte se k prvnímu volnému stolu, který uvidíte, ale vyčkejte na příchod číšníka. Když se vám stůl nelíbí, můžete ho klidně změnit. A hlavně, na večeři nechoďte dříve než v sedm večer – většina restaurací stejně dříve „večerní servis“ neposkytuje (a tak jsme jednou s manželem chodili půl hodiny tam a zpátky po jednom bulváru, než byl ten správný čas).
Je ráno. Probudíte se a řeknete si: Tak bych si dala snídani v nějakém bistru a pozorovala v klidu proudící davy lidí. Máte ráda jednoduchost – a tak si objednáte „tartine“. Je to prostě rozkrojený kus bagety namazaný máslem. Ale je velký rozdíl objednat si „tartine“ v Paříži a na venkově. V Paříži dostanete pouze jednu půlku dlouhou asi tak 20 cm. Mimo hlavní město vám naservírují obě dvě poloviny dlouhé, že vyčuhují z talíře a máte co dělat, abyste je zvládla.
V žaludku máte jako v pokojíčku, a tak hurá do práce! Všichni jsou zdvořilí, milí a zaneprázdnění. Dostanete kancelář a zavřete za sebou – jak je u vás dobrým vychováním. Zase špatně! Zavřené dveře ve Francii znamenají: nechci komunikovat, nerušte mne, musím se soustředit. Normální je nechávat dveře otevřené – dáváte tím najevo, že komunikujete s okolím, jste přístupná diskusím, výměně názorů. Moc se ale o svých kolezích nedozvíte. „Tak co, Máňo, co si včera pekla?“ nebo „To moje dítko mi pěkně pije krev.“ se nevede. A je to možná dobře! Ale na druhou stranu je škoda, že se nepraktikují přátelská posezení, když má někdo narozeniny. Jednak lidé navzájem nevědí, kdo kdy má den D, ale dotyčný to ani neinzeruje. Bylo to pro mne překvapení, protože když jsem jednou s nadšením chtěla uspořádat pro jednoho kolegu malou oslavu, kolegyně koukaly, jako bych spadla z jahody. Dort jsem nakonec zaplatila sama a každý si uždíbl jenom kousíček. A za 10 minut bylo po všem.
A tak si řeknete „C´est la vie!“ a v neděli se vypravíte do muzea.
Reklama