Loni v létě jsem dostala od manžela své vysněné autíčko. V podstatě to byl dodatečný dárek za to, že jsem mu porodila pěknou holčičku. :-) Kamilce v té době byl už skoro rok a já měla v šuplíku řidičák, který jsem si udělala kdysi na střední škole a který jsem vlastně nikdy pořádně neprovětrala.
Byl krásný srpen a můj muž byl v té době pracovně na několik týdnů v Českých Budějovicích a domů se vracel jen na víkendy. Stýskalo se mi po něm. Každý den jsme si volali. A jednou, když jsme si povídali, mi navrhl, ať za ním s Kamilkou ve čtvrtek přijedeme a že pak pojede s náma zpátky. Že mám přece auto. Do té doby jsem s ním popojížděla jen trochu po městě, do supermarketu a zpátky. Při představě, že řídím takovou štreku, co je z Prahy do Českých Budějovic, se mi podlomily kolena. Ale moc jsem si přála svého muže vidět, tak jsem slíbila, že pojedu.
Naložila jsem do auta bagáž a dceru, desetkrát jsem si v duchu zopakovala, že jsem klidná a skvělá a že se nic nemůže stát. Pak jsem sedla za volant a vyrazila na výpadovku. U krajnice kousek za městem stál mladý kluk s báglem a stopoval s cedulí „Č.B.“. Najednou mě osvítil nápad. Zastavila jsem a řekla jsem mu, že ho vezmu až do Budějovic, ale s jednou podmínkou – že bude řídit. Cesta proběhla v pohodě, stopař byl vynikající řidič a ještě s ním byla legrace. Dodatečně mi pak došlo, že bylo docela riskantní nechat své auto kde navíc bylo i naše dítě, řídit úplně cizím člověkem. Ale v té chvíli jsem to brala tak, že nikdo nemůže být horší řidič než já…
Manželovi jsem o tomhle dobrodružství nikdy neřekla, myslel si, že jsem celou cestu zvládla sama. Zpátky samozřejmě řídil on a já byla moc ráda, že Kamilka ještě neumí mluvit. :-)

Amazonka
Reklama