Cestování

Jak jsme se jeli podívat na kameny, co se hýbou samy.

Když jsem marně slalomovala po příšerné silnici (rozmlácená stará asfaltka s dírama jak lavóry) už asi hodinu, dovolila jsem si otázku na navigátora, zda je to ještě daleko. Pravil, že dvaačtyřicet mil. Na dvojku, někde mezi deseti a dvaceti mílema za hodinu mi to přišlo zatra dlouhé, ale řídila jsem ještě nějakou chvilku - cesta se změnila v úzká blátivá koryta lehce překrytá sněhem, takže nebylo moc jasné, jak je která bahnitá jáma hluboká. Ale nakonec jsem toho i já měla plný brejle - ruce se mi třásly a po zádech stékal ledový pot. Přestože miluju ježdění v terénu, tak po určité době, navíc v liduprázdné poušti s kvílející meluzínou toho prostě bylo dost.
Na Hunter Mountain za volant sednul Sid a smál se, že jsem odjela to nejhorší - z cesty se stala slušně probuldozerovaná prašná silnice. Neradoval se ovšem dlouho - vyhýbáni se kotíku v serpentinách s nepevnou krajnicí patří k těm méně příjemným zážitkům. A ten nejnepříjemnější na nás čekal - na rozbočce nás GPS poslala silnicí vpravo, údajně kolem dolu Quackenbush (druhou variantu označila jako ještě horší cestu) - a po chvíli chcípla. Samozřejmě, že VŽDYCKY sebou vozíme náhradní baterky do GPS i do foťáku (používají se stejné), ale hádejte, kolikery náhradní baterky jsme měli, když jsme je fakt potřebovali... Nezbývalo, než vyrvat baterky z foťáku.
Po znovunastartování všech strojů jsme zjistili, že jsme na slepé odbočce (byť nádherně projeté - zřejmě jsme nebyli první, kdo se tu takhle nachytal) k jakémusi opuštěnému dolu a že nám nezbývá, než se buď vrátit míle a míle na tu původní odbočku, nebo zkusit projet neudržovanou stezkou (na mapě stále tvrdohlavě značenou jako hlavní cesta) kolem Quackenbushe. Sid se z titulu řidiče rozhodl pro Quackenbush a začal Vozík túrovat do prudkého kopečka. Kameny a vymleté kolejnice, lemované vysokými břehy s houževnatými pouštními křáky se nezdály býti tou pravou stezkou ani pro náš "all wheel drive" s relativně velkou světlostí podvozku. Za skřípotu mých zubů a keřů o kapotu, mlácení šutrů o podvozek, jakož i Sidova apokalyptického hudrování se ale vozík nějak dohrabal až k ceduli "Nebezpečí" a veselé vyprávěnce o tom, jak se staré šachty mohou propadnout. Stáli jsme tam na kopečku, proklínali autory mapy a konstatovali, že touto cestou jel zcela zjevně naposledy majitel dolu na oslu, když opouštěl neperspektivní claim, konečně vyléčen ze Zlaté horečky. Proklínání a teorie ovšem nic nezměnily na faktu, že jsme byli na naprosto opuštěném místě, cca padesát mil od jakékoliv civilizace (tou je na jedné straně highway 395 a na druhé silnička přes Údolí smrti).
Já jsem v rámci katastrofických scénářů v duchu provedla inventarizaci zásob - dvě krátkovlnné vysílačky (se jmenovitým dosahem 2 míle, dobré tak spíše na sjezdovku), spacáky, karimatky, larisy (byla děsná zima), asi šest litrů vody, osm müsli tyčinek, nějaké jablečné protlaky, pytlík lipeček, dvoje kávová mléka - hmmm... hmmm... hmm... den dva možná vydržíme. Sid pro změnu hleděl do kraje a náhle pravil, že támhle na té rovince, kam při své krátkozrakosti nedohlédnu, se naše cesta výrazně zlepšuje, a kdyby ne, tak je tam dost prostoru na to, abychom se otočili -- a vyrazil kupředu.
A tak jsme se řítili serpentýnama od Quackenbushe po té oslí stezce, nevím, co dělal Sid (upřímně doufám, že řídil), já měla zavřené oči, zaťaté zuby (a stažený zadek). Sid tvrdí, že jsem byla zelená, ale pochybuji, že stihnul sledovat barvu mého obličeje a ještě cestu.
Za chvíli jsme se opravdu napojili na onu vybuldozerovanou silnici, z které nás GPSka svedla jako z neperspektivní. Prokleli jsme tvůrce mapy (podruhé) a pokračovali po Ulida Flat a přes krásné Hidden Valley. Bohužel používaná, leč nepříliš udržovaná prašná silnice se vždy neomylně po čase změní v "roletu" - tvrdé příčné vlnovky, v přesně té vzdálenosti (cca 10 cm), kdy to z vás vytřese duši při jakékoliv rychlosti. A tak jsme úpěli a Vozík taky. Pak se před námi objevila Lost Burro Gap - průrva U ztraceného osla - musím říct, že jestli chudák osel absolvoval stejnou cestu jako my, ani se mu nedivím, že tady toho měl už plný zuby a vzal roha. Průrva se vyznačuje tím, že se do poměrně úzkého prostoru musí vejít cesta a řeka. Teda spíš - cesta se snaží skromně vtlačit do vyschlého koryta řeky, které si dělá co chce - obrovské balvany, jámy, podemleté břehy... s napětím jsme počítali míle zbývající do Teakettle Junction.
Ne, že by Teakettle Junction byla nějaký trhák - křižovatka tří roletovacích kamenitých silnic, označená kůlem se směrovkami, na kterých vskutku visí čajové konvice. Protože se na ní ale stýkala naše Hunter Valley Road a Race Track Valley Road se spojovačkou na Death Valley, doufali jsme, že bude tento bod o něco rušnější než pustina, kterou jsme až doposud jeli. Ne, že by u slavného rozcestí došlo k nějakému (byť sebemenšímu) vylepšení silnice, ale pohybující se obláček prachu na obzoru dával tušit, že v případě nějaké nehody by se nám možná dostalo i pomoci.
Zbývalo nám posledních šest mil k Racetracku - obláček prachu na obzoru se usadil a když jsme k němu dojeli, ukázalo se, že se jedná o rangera spravujícího kolo chromého kotíčku. Na prvním parkovišti u Racetrack Playa jsme narazili na páreček cizinců, část osádky onoho kotíčku, kteří se vydali těch šest mil pěšky, aby stihli přírodní atrakci za denního světla. Vypadali, že by si už velmi rádi vyprosili odvoz zpět, ale bohužel - my jsme chtěli napřed shlédnout, co se dá, když už nás to stálo tolik úsilí a nervů.
Playa je dno jezera. V tomto případě jílovité, většinu času vyschlé (nezapomeňme, že jsme kousíček od Death Valley - místa s nejmenším množstvím srážek na Zemi) a popraskané do malých "dlaždiček". Na něm se vyskytují bludné kameny - snad přinesené vodou - některé až třistakilové, většina ale tak velikosti lidské hlavy. Tyto kameny po absolutně rovné ploše "závodí" - zřejmě v době, kdy trochu zaprší nebo namrzne, začne jílovitý povrch klouzat natolik, že vítr dokáže kameny pomalu posouvat. Ty svou vahou vyryjí v playa stopu - která následně vyschne a ztvrdne do betonového pevna až do příští vláhy. Další informace a zajímavé obrázky lze nají na oficiálních stránkách US Geological Survey, ale možná se přikloníte radši k názoru, že někdo (ať už ufoni, nebo sami geologové) kameny posunuje a pak se chechtá všem těm zaníceným fotografům. Upřímně řečeno - ještě nikdy nikdo neviděl tajemné balvany v pohybu, takže kdo ví, jak to vlastně je...
Napřed jsme obešli Grandstand - "Hlavní Tribunu" - uprostřed "závodiště" a trochu se prošli po pravidelném "dláždění", krásně umeteném studeným větrem. Kdy se vám podaří procházet se po naprosto rovné obrovské přírodní ploše? Ovšem nadmořská výška se v 3708 stopách i v poušti projevuje především zimou - museli jsme se vrátit pro nějakého toho kulicha a flísku a znovu pročetli průvodce - bludné kameny jsou prý nejvíce na jižním konci - začalo zapadat slunce a konec v nedohlednu - skočili jsme do Vozíku (ti dva nešťastníci už byli pryč) a kousek jsme popojeli. A zase se vyplatil náš pozdní příchod - na ploše zůstali už jen dva fotografové, kteří ohleduplně uhýbali tak, aby nevrhali stíny do záběru a posílali nás k těm nejzajímavějším kamenům. Mimochodem - byli také z Palo Alta. A tak jsme fotili a fotili, až nám prsty umrzaly...
Po západu slunce bylo jasné, že se nemůžeme vrátit zpátky do Lone Pine (absolvovat znovu padesát mil přes Ztraceného osla a vymleté serpentýny nám nepřišlo potmě jako dobrý nápad), ale stejně nás čekala cca polovina této vzdálenosti na roletě až ke slušné silnici skrz Death Valley. Jestli se dá důkladnou masáží zadních partií opravdu předejít celulititě, pak mi tato v příštích letech rozhodně nehrozí. Zadek mě brněl ještě ve Stovepipe Wells a tlumiče Vozíku vržou dodnes.
<{r> Carol Paral
   
22.03.2002 - Zahraničí - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [3] Andula [*]

    Zní to pěkně dramaticky, ale vyprávěné je to dobré.

    superkarma: 0 07.12.2003, 18:55:23
  2. avatar
    [2] Ťapina [*]

    Simba: To tak bývá, čím horší cesta, tím silnější zážitek.

    superkarma: 0 05.12.2003, 22:00:28
  3. avatar
    [1] Simba [*]

    Trošku cesta hrůzy, ne ? Ale asi ta krajina stála za to.

    superkarma: 0 21.11.2003, 08:49:07

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme