Reklama
Usínali jsme ve stanu a někde docela blízko začaly řvát hyeny. V tuhle chvíli jsem si uvědomil, že teď jsme doopravdy v divoké přírodě na safari. V oskarových filmech z Afriky to bylo jinak. Strašně rychle mi najednou došlo, že jsme tady jenom na návštěvě, uvědomil jsem si, že tady nejsem víc než antilopa, která se zdálky vyhne všem lvům. Na chvíli jsem si představil, jak se ve tmě někde v bažinách před námi líně převrací obrovský hroch. Jediný, kdo tu noc klidně spal, byl náš průvodce - Boet.
„Když přijde hroch, musíte naskákat do auta, před lvem je nejbezpečnější zůstat potichu ve stanu a před slonem máte šanci, když zůstanete skryti za stromem tak, aby na vás nedosáhl chobotem, a potom musíte neustále strom obcházet podle toho, jak vás bude nahánět.“ Teprve po několika dnech, kdy nás vozil terénním autem, jež zjevně kdysi patřilo britské armádě, se smíchem připustil, že turisty nejdříve notně vystraší, aby v divoké přírodě cítili pokoru. Boet rozuměl džungli, zvířatům a, myslím, i lidem. Po trochách nás nechal nahlédnout do džungle na věci, kterých bychom si sami těžko všimli. Když jsme sami bezstarostně šli po cestě a sledovali žirafy, všimli jsme si, jak moc je on v každé chvíli ostražitý. V poledne nám ale v klidu zastavil u průzračného písečného potoka, abychom se vykoupali. „Vždyť tady budou krokodýli,“ namítá někdo z nás. „Jasně, jsou tu,“ říká Boet a sám skáče do potoka. „Jenomže krokodýl loví výhradně večer,“ směje se z vody.
Je období dešťů, buš je zelená a tráva plná kvetoucích kytek. Z pod plachty landroveru vyčuhují naše hlavy a objektivy foťáků. Obrovská stáda pakoňů, sloni i vzácní nosorožci, hejna růžových plameňáků a snad stovky antilop. Po několika dnech nám to přijde málem samozřejmé. Šestý den jsme se vraceli nazpátek, věděl jsem už, co také může znamenat oslovení „Mzungu“. Domorodci tak častují turisty - „bílé huby“, kteří mají perfektní výbavu, drahé foťáky, ale to úžasné, co Afrika nabízí, dost často vůbec neuvidí.
Zambezi pod přehradou Kariba teče (spíš ale chvílemi stojí) v hlubokém zaříznutém kaňonu. Nemáme několik set dolarů na plavbu v domorodých kánoích. Máme ale své vlastní nafukovací kánoe a touhu Zambezi splout. Taxík nás přivezl na okraj kaňonu. Překvapilo nás, že taxikář o nasazené ceně nesmlouval, jen se tvářil udiveně. Když jsme vyložili čluny a loďáky z útrob auta, mává na nás, loví foťák a za každou cenu si nás chce vyfotit. „Hm, asi tady vodáky nevozí každej den,“ podotýká Vladan.
Hodinový pochod džunglí a zdecimovaní nafukujeme na břehu kánoe. „Když nasedáte, chce to pádlem pořádně naplocho uhodit o hladinu, zaženete tím krokodýly,“ radí zkušeně Jarda. Vyplouváme. Časem Zambezi opouští kaňon a rozlévá se mezi četnými ostrůvky. Ostrůvkům se ale z dálky uctivě vyhýbáme. Občas se totiž některý z nich líně pohne, zafuní a potopí se. Domorodci nás ujistili, že hroch je nebezpečný teprve na vzdálenost menší než 30 m, nicméně průvodce Lonely Planet řadí hrocha na první místo jako nejnebezpečnější zvíře, krokodýl je daleko za ním.
Den se chýlí, přistáváme v domorodé vesnici a chceme nahlédnout do kruhových chýší z červené hlíny. Hned ale zase vyplouváme a na břehu zůstává dav dětí i dospělých. Každý si na nás chce sáhnout. Zkoušíme přistát na protějším břehu o několik set metrů níž v táboře lovců. Po chvíli ale k lodím přistupuje čtveřice ozbrojených černoušků a nám se jeví noční společnost hrochů a krokodýlů jako podstatně milejší. Už za šera vytahujeme lodě na protáhlém ostrově a z obrovské ryby, kterou jsme s rybáři vyměnili za kus sýra, vaříme skvělou polévku. Jsme na ostrově, můžeme si tedy být jisti, že v noci neuslyšíme ani lvy, ani slony. Když jsme zapnuli stany, zazdálo se, že z dálky slyšíme chrochtání hrochů. Ráno jsme si v písku prohlíželi jejich stopy, jak obcházeli náš tábor.
Pádlujeme dál, řeka je už mnohem širší a proud nás nese. Hrochy jsme ani nezahlédli, svazujeme lodě k sobě a necháváme se unášet. Poklid a pohodu na palubě přervalo zafunění. Na dva metry od nás se vynořila obrovská hlava hrocha, v jehož tlamě by bez problému zmizela polovina člunu. Někdo hrozně zařval, hroch zmizel pod hladinou a v další vteřině jsme čekali, že se naše soulodí nadzvedne. Nestalo se tak, ta hromada masa se lekla ve stejnou chvíli jako my a zvíře divokými přískoky prchalo po dně. Poté na nás ze vzdálenosti právě asi 30 metrů poulilo oči a vystrašeně funělo.
Kilimandžáro je Afrika. Na konci naší cesty jsme tedy chtěli zdolat nejvyšší africký vrchol s proslulým sněhovým „kulichem“, tvořeným deskovými ledovci. Kilimandžáro ale dosahuje 5895 m, proto se nejdříve rozhodujeme pro aklimatizační výstup na Mt. Kenyu. O týden později již najímáme pod Kilimandžárem nosiče. Ke svému překvapení zjišťujeme, že každý najatý nosič potřebuje zase svého nosiče, kterého pochopitelně také platíme. Dlouhé smlouvání a posléze vyrážíme se čtyřmi nosiči. Batohy neseme úplně všichni.
Kilimandžáro má tři vyhaslé sopečné krátery - Kibo, Mawnzi a Shira. Vystupujeme nejkrásnější - západní cestou (Umbwe route). S přibývající výškou procházíme jednotlivá vegetační pásma. Asi do 2000 m jdeme deštným pralesem, který se vytváří vlivem zdejšího mikroklima na úpatí. Později deštný prales přechází v bambusové porosty. Ve 3000 m a výše jsou už „jen“ místy horské bažiny, podél kterých vyrůstají úžasné keře Dendrosencio, s obrovskými květy ve tvaru kapusty, a obrovské lobélie s dlouhými špičkami. Míjíme strmé svahy a obrovské převislé ledovce. Po čtyřech dnech výstupu konečně stojíme na Kibo - nejvyšším místě Kilimandžára. Pohled dolů bere dech. Kam oči dohlédnou, je kdesi hluboko pod námi zelená džungle a jedině Mt. Kenya na horizontu dává tušit, že Kilimandžáro není jediný kopec v Africe. Je to ale docela jistě jeden z nejúžasnějších vrcholů vůbec.

Petr Hlubuček, CK Adventura

Katalog dobrodružných zájezdů a další zajímavosti pro dobrodruhy najdete na www.adventura.cz.