Bydlíme v Praze, ve velkém třípokojovém bytě nedaleko centra na krásném místě. Hned po revoluci náš dům zrestituoval majitel jako všechny okolní domy a my bydleli nerušeně dál. Majitel byl slušný, zaplatil nám občas i to, co nemusel, a dům pod jeho správou utěšeně vzkvétal.
Před třemi lety náš pan majitel zemřel a dům podědil jeho syn. Ten se s nájemníky rozhodně nemazlí. Zpočátku nabídl všem nájemníkům náhradní byty na sídlišti, což přijaly jenom tři rodiny. Tenkrát jsem si myslela, že dělají ohromnou chybu, dnes jim to schvaluju všema deseti. Kdo neodešel dobrovolně, tomu totiž nový majitel připravil peklo na zemi.
Ne to obyčejné peklo s tmou na chodbě a dalšími drobnými naschvály, o kterých můžete občas číst v novinách nebo vidět v publicistických pořadech. Začal bez jakéhokoli varování provádět rekonstrukci domu, a to přímo nám nad hlavou, za provozu. Že rekonstrukce začala, to jsme poznali podle toho, že po loňském návratu z prázdnin jsme chtěli v našem bytě v prvním patře domu vejít na terasu. Tato terasa byla velká skoro 25 m čtverečních a tvořila ji střecha dvougaráže ve dvoře našeho domu. Otevřeli jsme francouzské dveře a s náručemi prádla na sušení v ruce jsme se jen taktak stačili zastavit. Terasa nebyla. Majitel zboural garáž a za našimi dveřmi zela šestimetrová jáma. Po tomto prvním úleku jsme se už ani nedivili, když se naše schodiště činžovního domu obložilo mramorem a pokrylo koberci, ani když začala rekonstrukce přímo našeho bytu.
Ta probíhala tři měsíce, během kterých jsme měli místo vchodových dveří igelit a v bytě se nekontrolovatelně pohybovalo asi pět úplně cizích chlapů. Na konci všech rekonstrukčních prací jsme zjistili, že v domě bydlíme ze starých nájemníků už jenom my. Ostatní vzali do zaječích. Ve zbytku bytů bydlí zahraniční diplomaté, studenti a další významné a bohaté osoby. Nechci domýšlet, jaký platí měsíční nájem. Nám majitel zvýšil nájem dvojnásobně, na což má podle práva nárok v podmínkách regulovaného nájemného, pokud zvýší výrazně kategorii bytu. A tak jsou místo našich krásných profilovaných špaletových oken plastové ohyzdnosti a místo našich půvabných ručně malovaných historických obkládaček v koupelně pseudomramorová hrůza, to vše za třináct tisíc korun měsíčně holého nájmu.
O tom, že by nám dal majitel nějaký náhradní byt, o tom není řeč, on nás přece nevyhání. Právník nám řekl, že právně všechno proběhlo podle regulí a my nemáme nárok vůbec na nic. A tak platíme horentní sumy každý měsíc a děsíme se, co si ještě může náš domácí vymyslet.

Dita
Reklama