„Arthur pomalým pohybem vyňal lžičku ze svého šálku čaje, usmál se na Lízu, která si zrovna dolévala mléko z porcelánové konvičky. Stříbrný povrch lžičky si pohrál s nečekaným zábleskem slunce, tím že hodil rozpustilým prasátkem po strýci Arthurovi. Líza trochu upila a o zuby jí cinkla malá kovová kulička, nenápadně ji vyplivla do ubrousku, předstírajíce, že si otírá kapičku uvízlou v koutku. Přidržela náboj mezi dvěma prsty a s údivem v očích se otočila na Arthura, ale ten seděl tiše a nehnutě jakoby zkameněl… “
Příběh by mohl dále pokračovat vyšetřováním Arthurovi smrti a dospěl by k rozuzlení, že sluneční záblesk nebyl pravý, ale že to byl odlesk výstřelu. Jenže já záhadou čajových lžiček nemám na mysli detektivní příběh z anglického venkovského sídla, nýbrž fakt, že ať zakoupím jakékoliv množství sad čajových lžiček, v poměrně krátké době jich v příborníku naleznu opět zase jen šest. Tuto skutečnost jsem ochotna přijmout a smířit se s ní např. na chatě nebo na dovolené, kdy v rámci umývání nádobí je náhodně vylita se špinavou vodou, či se někam založí, propadne dřevěnou podlahou verandy, zakutálí se v trávě při romantické snídani … ale doma?
Již jsem pojala podezření, že děti v rámci pojídání obzvláště chutných mlsků, snědí i lžičku, aby jim ani kousek té dobroty nepřišel nazmar. Avšak děti tuto teorii popírají, stejně tak jako manžel. Návštěvy si také žádné lžičky neodnášejí . Pokud po mně děti žádají nějakou lžičku do školy anebo na výlet, dostanou maximálně umělohmotnou, aby její ztrátou nevznikla škoda. Možná, že se po čase samy rozplynou, jak mají naprogramováno od výrobců, a já se opět vydávám na jejich nákup. Pokolikáté už?
Reklama