.

Měla jsem přítele, se kterým jsem byla přesně tři roky, a asi to právě byl ten vztah z rozumu, který málem skončil svatbou. Naštěs

Vztahy

Měla jsem přítele, se kterým jsem byla přesně tři roky, a asi to právě byl ten vztah z rozumu, který málem skončil svatbou. Naštěs


Měla jsem přítele, se kterým jsem byla přesně tři roky, a asi to právě byl ten vztah z rozumu, který málem skončil svatbou. Naštěstí jsem včas utekla, něco mě v pravou chvíli trklo a já se rozhodla to celé ukončit.

Seznámil nás náš společný kamarád, který mě dlouho přemlouval, ať se s Pavlem sejdu. Říkal mi, že je v tak akorát věku (30), chytrý, vzdělaný, společenský, má dobrou práci, dobře vypadá, chce se ženit… Jinými slovy je připraven na vážný vztah.

Tak dlouho mi to vrtalo hlavou, až jsem jednoho dne souhlasila s večeří ve čtyřech - já, zmiňovaný Pavel, můj kamarád a jeho žena. Bylo to vlastně takové rande naslepo. Pavel se mi líbil. Byl sympatický, ale musím přiznat, ze se mi líbil tak nějak rozumově, ne srdečně, jestli chápete, jak to myslím. Splňoval přesně popis mého kamaráda. Byl to atraktivní, vzdělaný, mladý muž, s dobrým jobem, slušný a ve společnosti oblíbený, připraven se usadit a budovat rodinu.

Tenkrát mi to připadalo skoro jako zázrak. Takových kluků kolem moc nechodilo. Bylo mi 26, tak jsem si říkala, že to s ním zkusím. Prohovořila jsem s pár kamarádkami a každá mi říkala: „ jak je to super, že jsem takového kluka potkala a co by za to ony daly, jaký je to fešák a jak se mu líbím a později jak mě má rád…“

Abych to zkrátila, byli jsme spolu cele tři roky a prakticky od počátku jsme spolu bydleli. Byl naprosto úžasný, spolehlivý, zodpovědný, miloval mě a já se cítila fajn. Ale asi tomu všemu něco chybělo, protože jsem čas od času měla takový pocit, ze to není ono, že možná chci něco jiného nebo někoho jiného. Měla jsem pocit, že mi Pavel vlastně nerozumí. Měla jsem ho ráda, ale spíš jako kamaráda…

Až  teď, s odstupem času si říkám: „jak jsem mohla tak dlouho žít s takovým sucharem, se kterým to neklapalo ani v posteli?!“ Nějak tam prostě nebyla ta chemie, a já si pořád naivně myslela, že se to časem zlepší…

Všechno mi to pořád vrtalo hlavou, prostě jsem si nebyla jistá, jestli je ten vztah v pořádku, a pořád jsem hledala radu u někoho jiného. Rozebírala jsem tyhle svoje pocity dost často s hrstkou důvěrných kamarádek, které mi ale vždycky řekly, že je to vlastně všechno normální - že tyhle problémy taky řeší a že se mi to třeba jenom zdá a ať jsem ráda, že to je tak jak je, že lepšího chlapa stejně ani potkat nemůžu...

Vždycky jsem si vyslechla jejich příhody z manželství nebo vztahu a nakonec si řekla, že to, co mám doma, je asi ten pravý. Navíc jsme byli takový ideální a velmi fotogenický pár a navenek jsme působili jako že nám to úžasně klape.

Nejhorší asi je, že člověk je v tom vztahu sám a že mu nikdo objektivně neporadí, jestli to, co dělá, je dobře. Zkrátka jsem se v tom celém plácala tři roky a pořád si ten vztah sama v sobe řešila.

Díky svému nekonečnému analyzování, jestli je můj vztah v pořádku, jsem úplně zapomněla na sebe a svoje sny. Přestala jsem se zajímat o svoji kariéru. „Zapomněla jsem“, že chci dostudovat vysokou školu… Pořád jsem však neměla sílu z toho vztahu odejít, až do momentu, kdy mě Pavel požádal o ruku a začala se připravovat svatba.

Připomínám, že v té době jsem si já naivka pořád ještě říkala, že třeba ta svatba z toho konečně udělá vztah, který bude mít jiskru, nebo že se to nějak urovná.

Nevím, kde jsem v sobě nakonec tu sílu vzala, zkrátka jsem pět měsíců před plánovanou svatbou odešla - podle Pavlova názoru zbytečně: „Vždyť nám to přece báječně klapalo!“ Podezíral mě, že mám někoho jiného, a dodnes nejspíš nepochopil, proč jsem ten vztah ukončila.

Je to už víc jako rok. Já sice do dneška toho pravého nepotkala, ale rozchodu s Pavlem jsem nelitovala ani minutu. Pro Pavla byl ten rozchod obrovsky šok, který se snažil překonat tím, že si honem našel další přítelkyni. Vystřídal v rychlosti (zřejmě ze zoufalství) pár holek a nakonec během tří měsíců od našeho rozchodu našel holku, se kterou mu to asi klape - před 14. dny se s ní oženil. I když jsem si ho brát nechtěla, dost mě to překvapilo.

Chlapi ty rozchody asi řeší jinak než my, ženy. Já nicméně pořád čekám… Zatím se nikdo zajímavý  kolem mě neobjevil.

Po pravdě řečeno už trochu začínám propadat zoufalství, že ti správní chlapi neexistují. Asi bych potřebovala pár slov útěchy, něco jako „že ten pravý určitě někde čeká" :).

Nebo snad existují jen vztahy založené na rozumu? Existuje opravdová láska? Máte někdo podobnou zkušenost jako já?

Diky moc.

Siskovic


archivní článek

   
01.05.2007 - Láska a vztahy - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [1] NANYNKA [*]

    tento příběh je mi hodně blízký.právě mám takový vztah. plácám se...a stále dokola analyzuji, ptám se, zda je to ONO.poradit mi nikdo neumí, okolí nás vidí jako ideální pár a diví se mi...že prý nevím, co chci, že jsem náročná... Začínám o sobě pochybovat a jim pomalu věřit. "smiřuji" se s tím, že on je pro mne ten nejlepší partner...

    superkarma: 0 10.05.2007, 16:35:57

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme