Když jsem byla malá, bydleli jsme v rodinném domě na kraji města. Měl dvě patra, která spojovalo široké schodiště. V jednom z ohybů schodiště stála socha ženy polozavinuté do nějaké řízy. Ta žena byla drobná, měla uťáplý výraz v tváři a měla vlasy spletené do copu, který ovíjel její hlavu. Nevím, jestli tam ta socha stojí i dnes. Ale pro mě je neoddělitelně spojená s dětstvím. Byla jakoby jedním ze členů rodiny, i když nikdy nebyla v kuchyni nebo v obýváku a nikdy neřekla ani slovo. Myslím si zkrátka, že sochy s námi bydlí a žijí, i když nedýchají.
Dřív si vládci zdobili své paláce ohromnými sochami v nadživotní velikosti, sochy můžeme vidět v každém kostele, sochy zdobí budovy i zvenku - lvi hlídají průčelí domů a svalnatí muži podpírají balkony. Do našich minimalizovaných městských bytů se už dneska velké masivní sochy nehodí, ale proč bychom se měli zříkat přítomnosti příjemných a nehlučných spolubydlících? Ne, nechci vás tady nabádat ke koupi kýčovitých hodin s jelenem či jiným loveckým výjevem. Nenavádím vás, abyste si do obýváku postavili trpaslíka. Jen chci připomenout, že soška (třeba i jen sádrová a zcela bez umělecké hodnoty) může propůjčit interiéru zcela novou tvář.
V posledních letech jsou například ve velké oblibě všelijaké orientální propriety jako lampiony a stojany na vonné tyčinky. Zkuste k nim přidat ještě sošku buddhy – koupíte ji v každém slušném orientálním obchodě. Pokud vás Orient nijak neoslovuje, možná vás osloví krása lidského těla nebo radši sáhnete po romantice sádrových andělíčků. Možná to bude trochu i kýč, ale když se vám to líbí, ať si ostatní dají nohu za krk. A mimochodem, jestli se vám líbí, klidně si na komodu nebo parapet krbu dejte i toho jelena. :-)
Reklama