Stejně to tu většina žen-in ví, tak bych znala ráda názory i ostatních. Začala jsem vztah s mužem o 32 let starším, je mu 56 a mě 24. Znám ho už hodně let, psali jsme si dlouho, ale až letos v srpnu navrhl přijet za mnou do Prahy.
Žije v Bruselu a je hodně rozlítaný po světě a také dost „důležitý“, šéf nemocnice, chirurg, přednáší na univerzitě a pracuje na výzkumech v laboratoři, věčně je po celém světě na kongresech. Líbil se mi už od prvního setkání před 7,5 lety, ale nemyslela jsem, že by to mohlo být vážnější. Leč – setkali jsme se v době, kdy byl rozvedený, dceru má stejně starou, jako jsem já a já jsem byla taky „volná“. Byla jsem předem strašně nervózní z toho setkání, kamarádka mě dovezla na letiště, ale hned první minutu opadly všechny obavy a navíc jsme si dali pusu, na kterou jsme čekali tak dlouho – a byla jsem v tom až po uši, jako malá holka.
Strávili jsme v Praze nádherný podzimní víkend, provedla jsem ho po všech krásných místech a památkách. Loučení bylo v celku veselé – za tři týdny naplánoval další schůzku – v Bruselu, koupil mi letenku. Tak jsem i poprvé letěla a už na letišti jsme si „skočili“ do náruče, byla to pohádka. Byla jsem u něj doma, v práci, v laboratořích, ale i mi ukázal Brusel a výlet jsme si udělali do Brugges a Ostende k moři... Zkrátka jsme si to užívali. Ale už v Praze mi řekl, že má z našeho vztahu strach, kvůli věkovému rozdílu (který je opravdu děsivý) a že už nechce mít děti – a ať vím, do čeho lezu. Samozřejmě jsem takové věci neřešila, i kamarádky říkaly, užij si to a na děti máš spoustu času – ani se na to necítím, takže jsem mu řekla, že nemá mít žádné obavy. V Belgii to bylo nádherné, zkrátka romantika se vším všudy ale i dlouhé hovory o nás. Teprve se poznáváme a moc si rozumíme – navíc stejné znamení. :-) No, tentokrát loučení bylo strašné, držela jsem se, ale potom, bez něj, jsem to moc obrečela.
Píše každý den, volá jednou za týden. Má toho teď moc – starosti s maminkou, kongresy, zkrátka je zřídkakdy doma. Ale i když je v Bulharsku nebo ve Francii, zavolá. No a minulý týden začal psát méně, nevolal a připadalo mi, že není něco v pořádku – tak jsem se zeptala, a taky jsem dostala odpověď. Že ví, že jsme se zamilovali, že to už ani nečekal, ale že mě miluje moc. A nespí, protože řeší, co dál. Jakou šanci má takový vztah a jestli není lepší netrápit jeden druhého a skončit to. Já tomu perfektně rozumím, ale moc to bolí!
Je nějaká naděje, že by takový vztah mohl vydržet? Já jsem zamilovaná a on také, ale věkový rozdíl, společenský rozdíl atd., jde to? Já mu moc rozumím. Co bude za rok, kdyby mi začalo vadit, jak jsem mladá a že jsem stále sama a on na cestách. On má strach, že nakonec zůstane sám a já si najdu někoho mladšího, a co ty děti – já chci mít děti! On už ne. Má pravdu? Je rozumnější než já. Já nevím opravdu co dál, vím, že se trápí, píšeme si teď pořád, chybí mi i já jemu, nechce mě ztratit, ale bojí se toho a já taky. On nechce vztah na „jednou za tři týdny“, ale partnerku, a já nevím, jestli bych něco takového dokázala, odstěhovat se tam… Být bez přátel, s jazyky není problém, ale… Je možné vybudovat něco takového anebo se mám opravdu rozumově smířit s tím, že je konec a zašli jsme jen moc daleko? Všechno mi napovídá, že jo, ať si nechám krásné vzpomínky, dál můžeme být přátelé, ale srdíčku to nevysvětlím, bolí to a moc, mám strašné sny a je mi zle a chybí mi a jsem zamilovaná.
Vím, co mi asi napíšete, ale stejně…

Vanessa
Reklama