Ahoj Ženy-in. Jsem pravidelnou návštěvnicí magazínu, občas zabrousím i na poradnu, no a tentokrát vám i píšu... Nějak jsem se dostala na křižovatku a nevím, kterým směrem se dát, tak mi možná poradíte.
Mám přítele, se kterým rok žiju. Zpočátku jsem byla v sedmém nebi, pak mi spadly růžové brýle a já si uvědomila, že je jako většina chlapů - ponožky na zemi, zacákané zrcadlo, nevysypaný popelník... a taky žádná milá slůvka nebo objímání a mazlení, jen tak, bez milování. Říkala jsem si, že když na to není, nějak se s tím vypořádám, ale asi to pro mě znamená víc, než jsem si kdy chtěla připustit. Poslední půlrok nám to moc neklape, jsem protivná a hádavá, protože mě nebaví ho pětkrát za den prosit o ty samé věci, pořád dokola. Oba chodíme do práce a máme své koníčky, ale domácnost leží na mně, i s tím úklidem po něm. Už jsme v tom stádiu, že se vidíme jen večer, když se střídáme v koupelně, i víkendy si plánujeme rozdílně. Přítel se mnou odmítá komunikovat o nějaké budoucnosti, ženit se sice chce, ale neví kdy, zatím ho to nijak nenutí. Když přijde domů, pozdraví, dá mi pusu a to je tak všechno z našich intimností... Já bych chtěla víc, ráda bych měla spokojený vztah, když už ne rodinu, a k tomu jsou potřeba dva.
Ten hlavní problém se ale vynořil až teď. Mám mladšího bratra, který hraje hokej, celá parta chodí o víkendu někam za zábavou, a párkrát mě vzali s sebou. Jeden z nich se trápil kvůli rozchodu se svou dívkou, tak jsme se o tom začali bavit, dali jsme si pití, povídali jsme si, šli jsme tancovat a zase jsme povídali... a když mě vyprovázel k taxíku, řekl mi, že ho moc mrzí, že je mladší než já, že by mě rád víc poznal. Brala jsem to na lehkou váhu a uklidňovala ho, že to přejde, tyhle myšlenky jsou způsobeny tím, že je smutný z rozchodu. Ale poslední dva týdny si denně píšeme SMSky, ve kterých on mi vysvětluje, že věk není překážkou, a já mu vysvětluju, že pro mě je, že bych chtěla rodinu a děti, že chodím do práce a mám na starosti auto a byt... A na druhou stranu si v těch chvilkách, když ležím v posteli a zírám do tmy, říkám, že láska by všechny překážky překonala, že by mi nemělo záležet na okolí, které by asi zprávu, že jsem se ve svých 24 zamilovala do kluka, kterému je 18, nepřijalo zrovna s nadšením. Ale pak se ráno probudím a vím, že to nejde... Ten kluk mě jen párkrát držel za ruku nebo lehce objal, ale pro mě to asi znamenalo mnohem víc, než jsem schopna si připustit. Možná to, že na něj nemůžu přestat myslet, způsobila právě ta "žízeň" po dotecích.. Ale on tvrdí, že pro něj to taky znamenalo víc než jen nějaký nevinný flirt, že se zamiloval na první pohled. Nějak si s tím vším nevím rady.
Poraďte mi, jak byste se zachovali vy v mé situaci, jak byste reagovali na vztah vašeho potomka se starším nebo mladším partnerem? Moc děkuju za radu nebo jakoukoli reakci.

Mira
Reklama