Se svojí přítelkyní jsem chodil dva roky, když dostala v práci nabídku, aby jela na dva měsíce pracovat do zahraničí. Do Rakouska. Moc se mi to nelíbilo, že nebudeme spolu, ale řekl jsem, ať jede. Dva měsíce nejsou taková doba a taky měla jezdit často domů. Tak se i stalo. Viděli jsme se každé dva tři týdny, psali si maily, telefonovali. Když uplynuly dohodnuté dva měsíce, přišla najednou s tím, že se jí práce a daří a jsou tam s ní spokojeni. Že tam zůstane na rok. Možná na dva tři. Argumentovala tím, že tolik doma rozhodně nevydělá, že je to nabídka, na jakou se neříká ne. Ale co náš vztah?!!!
Na dálku se dá s někým chodit po dobu měsíců, ale let??? Nemyslím, že to může fungovat. Což jsem jí taky řekl. V podstatě jsem přišel s ulitmátem: buď se vrátí a budeme spolu, nebo tam zůstane a rozejdeme se. Asi jsem si příliš věřil, nenapadlo mě, že dá přednost práci. :o( Pohádali jsme se. Označila mě za sobeckého egoistu a šovinistu. Pak se rozhodla zůstat v práci venku. Natvrdo se mnou vyběhla!!!
Hodně mě to sebralo. Dokud se to nestalo, ani jsem si neuvědomil, jak moc patří do mého života. A najednou byla pryč. Kvůli blbé práci! A co je tom nejšílenější? Za půl roku se vrátila zpátky do Čech, že si to rozmyslela a bude pracovat v pobočce té firmy tady. Snažil jsem se s ní navázat kontakt, dát to zase dohromady. Ale odmítá. Nebere telefon. Neodpovídá na SMS, maily. Po kamarádce mi vzkázala, ať ji nechám být. Nechápu! Nikdy nepochopím, co se v holkách odehrává! Vím jen, že bych ji chtěl zase zpátky…

Petr
Reklama