Stalo se v jednom pražském nákupním centru, natolik moderním, že kromě značkových butiků jsou zde i dveře označené coby „Přebalovací místnost a WC pro batolata“. Vešla jsem tam tudíž přebalit mého osmiměsíčního chlapečka.
Útulná místnůstka s přebalovacím pultem a za ní další dveře skrývající ono WC pro batolata. Když bylo dítko omyto a přebaleno a převlečeno, vzala jsem ho do náruče a řekla mu, že se teď podíváme na ten malinký záchůdek, kam už můj chlapeček brzy půjde sám udělat káká jako velký kluk, no přesně tak, pusinečko moje muťuli, muťuli, otvírala jsem přitom dveře sama zvědava, jak ten záchůdek pro batolátka vypadá...
“Záchůdek“ měl chlupatý zadek, rozepnutý poklopec, kalhoty na půl žerdi, tak stopětasedmadesát centimetrů a něco ke čtyřicítce. Blekotal, že se omlouvá...
Vylítla jsem ven. Nedokážu popsat pocit, který se mě zmocnil z toho, že chlápek opravdu potřeboval k ukájení onen „minizáchůdek“. Jako nezainteresovaný člověk bych se ho možná snažila politovat. Jako mámě s miminem v náručí mi bylo zle. Co když jednou chlápkovi přestane prázdný záchůdek k slastným vrcholům stačit?
Reklama