Ahoj, nepatřím mezi pravidelné čtenářky vašeho časopisu, spíš sem jen občas ze zvědavosti nakouknu. Všimla jsem si, že ve vašich diskusích i různých příspěvcích občas řešíte různé životní problémy a peripetie. Právě jsem se dostala do situace, se kterou si nějak vůbec nevím rady, tak mě napadlo, že byste mi mohly zkusit poradit. Pokusím se stručně naznačit, o co vlastně jde:
Je mi 38 let, jsem 15 let vdaná. Mám čtrnáctiletou dceru a třináctiletého syna. Moje manželství patří asi k běžnému standardu. Manžel se sice moc nezajímá o chod domácnosti, spoléhá ve všem na mě, že to zařídím, ale děti má rád a celkem se jim i věnuje. Spolu si sice úplně ve všem nerozumíme, každý jsme povahově hodně odlišný, ale kde je nějaký vztah bez vady? Do letošního léta jsem žila v přesvědčení, že to tak je správně a že s občasnými hádkami a neshodami žije naprostá většina našich známých a přátel a že vlastně po tolika letech už nemůžu čekat od života nějakou změnu.
O prázdninách odjel manžel s dětmi jako každoročně na týden se svými kolegy na vodu. Zůstala jsem doma sama, připravená, jak uklidím a jak si volný čas užiju s kamarádkami. Hned první den volna jsem v obchodě potkala našeho známého. Je to kluk, kterého znám už strašně dlouho, ale nikdy jsme se nějak zvlášť nebavili, byl spíš hodně uzavřený do sebe a společné akce s našimi kamarády navštěvoval jen sporadicky. Není na tom ani nic moc divného, před 3 lety mu zemřela žena, měla nějaké problémy s drogami, užil si s ní hodně nepříjemného ještě za jejího života a navíc se dnes musí starat sám o dospívající dceru. Právě proto mě oslovil, potřeboval poradit s nějakým holčičím problémem. Slíbila jsem mu, že se u něj odpoledne zastavím a pomůžu jim ho vyřešit. Což se také stalo.
Když jsem se chystala odejít, nabídnul mi kafe a skleničku vína. Neměla jsem kam spěchat, tak jsem se ráda zdržela. Začali jsme si povídat, najednou jsem pila druhou sklenku a zjistila jsem, že se mi vůbec nechce domů k hromadě prádla na žehlení. Téma našeho rozhovoru plynulo zcela samo, připadalo mi, že se známe odjakživa, začala jsem ho náhle vidět ve zcela jiném světle. Fantasticky jsme si rozuměli, na každou moji myšlenku měl okamžitě odpověď, jako kdyby předem věděl, co budu říkat. Čas se zastavil a my povídali a povídali a najednou byly 3 hodiny v noci a my se stále neměli dost. Přede mnou seděl člověk se zcela stejnými názory na život, na lidské vztahy, na lásku, citlivý romantik a snílek a navíc velmi inteligentní a sečtělý (tak prudký kontrast s mým manželem, pro nějž kultura rovná se akorát pivo s kamarády, televizní pořady a noviny). Mimo to mu osud - na rozdíl ode mě - hodně tvrdě zamíchal karty.
Když mě nad ránem doprovázel domů, domluvili jsme se, že se hned druhý den stavím znova, abychom to mohli dopovídat. Takhle to pokračovalo skoro celý týden, ovšem s tím, že během dnů mě do práce zahrnoval smskami, které měly naprosto fantastický a hluboký obsah. Asi nikoho z vás nepřekvapí, že po několika takových návštěvách se mezi námi prolomila bariéra nějakých ohledů a předsudků a došlo i k fyzickému sblížení. Po nádherném a něžném milování mi řekl, že poprvé v životě potkal opravdovou lásku, která je navíc krásná, chytrá a rozumí mu naprosto ve všem (taková slova jsem od svého muže neslyšela nikdy) a že všechno předtím byl jenom klam a teprve teď pro něj život začíná mít smysl. A že mě strašlivě miluje a že si na mě počká, kdyby to mělo být dvacet let!
Ačkoliv se považuji za rozumnou a zkušenou a mám leccos za sebou, takže si dokážu vysvětlit velkou spoustu věcí a velmi dobře si uvědomuji možné následky, na tomto vztahu jsem těžce uletěla. Na prahu středního věku jsem se zamilovala jako puberťačka a co víc - začínám přemýšlet o tom, že bych dokázala od svého muže odejít, protože ačkoliv mi rozum říká, že nemám právo ani důvod to udělat, moje intuice naznačuje, že takovou lásku už nikdy nepoznám. Trvá to celé už skoro dva měsíce a den ze dne je všechno ještě krásnější a intenzivnější. Nikdy jsem nedostala tolik citu a něhy a zájmu jako v tomto vztahu. A nikdy jsem také tolik neriskovala… A mimo to jsem tedy také neuznávala nevěru jako princip. Jenže nejhorší je, že v mém případě nejde ani tak o nevěru fyzickou, tedy o nějaké hupsnutí do postele, ale především o nevěru duševní, která mi přijde mnohem víc zdrcující.
Takže teď nevím, co dál. Mám se pokusit hrát dvojí hru a natahovat všechno co možná nejdéle? Mně to ale vůbec nejde. Manžel mi najednou začal vadit, hádáme se pro zbytečnosti, bojím se, že dřív nebo později to na mě stejně pozná. Nechci mu ublížit, nechci dětem rozbít rodinu, jenže na druhou stranu - kde končí moje povinnost obětovat se a žít pro druhé a kde začíná moje právo na vlastní štěstí? I když si plně uvědomuji, že romantika a náboj tohoto nového vztahu může po nějaké době vyprchat, přesto mám pocit, že bych i tohle riskla…
Tak vás moc prosím, jestli mi některá z vás může k celému problému něco říct, budu moc ráda. Já vím, že nikdo ho za mě nevyřeší a kousnout do kyselého jablka si budu muset stejně já sama, ale víc hlav víc ví a třeba mi vaše názory nebo rady pomůžou urovnat si myšlenky lépe v hlavě. Všem vám moc děkuji.

Lenka
Reklama