Ahoj všichni! Když čtu všechny ty příběhy psané životem, svírá se mi srdíčko, a tak i já se chci podělit (a ulevit si) o svůj problém. Je to na dlouhé povídání a tak to zkrátím jen na "třešničku na dortu".
Mám přítele (jsme spolu necelý rok), který je hluboce věřící a byl rozveden. Já jsem nevěřící a nikdy by mě nenapadlo, že pro lidi, kteří se mají rádi, to může být problém. Nedávno jsme večer jen tak seděli a povídali si (ty chvíle mám nejraději),bavili jsme se o budoucnosti a on mi řekl , že má obavy, že už nikdy nebude šťastný (myslela jsem, že šťastný je!).
Byla to rána dýkou přímo do srdce. Když jsem se ho zeptala, proč není šťastný, odpověděl, že by chtěl se mnou žít, ale ví, že to není správné a že nemůže. Ti, co nejsou věřící, možná neví (jako já nevěděla), že pokud jsou oddání v kostele, je to navždy. Rozvod je pouze úřední věc, ale před Bohem jsou pořád manželé a rozvod povoluje jen papež. Oba jsou tedy podle církve odsouzeni k samotě, protože jiného partnera mít nemohou (jinak je to těžký hřích).
Můj přítel hřeší a nese to velice těžce. Jsem pro něj pokušení, kterému podlehl a nějak se do toho zamotal a teď neví, co s tím, stejně jako já. Život utíká a já žiju v neustálé nejistotě, kdy podlehne svému svědomí a opustí mě. A já nemám tu sílu (a nechci), odejít sama…
Moc ráda si přečtu vaše rady a názory, snad mi pomůžete.

Ema
Reklama