Jsem vdaná devatenáct let, vdávala jsem se hodně mladá, ale musím říct, že jsem toho nikdy nezalitovala. Máme dobré manželství, dvě skoro dospělé děti, pravidelný, skvělý a častý sexuální život a nic mi neschází. Ale…
Zatímco já jsem tak trochu „s hlavou v oblacích“, můj muž je strašný materialista a pragmatik, je uzavřený, a navíc začíná morousovatět. Přestože mi ho všechny kamarádky závidí, že je společenský a fajn, jen já vím, jak moc se musí přemáhat, aby byl ve společnosti milý a zábavný. Mnohem raději by vysedával v dílně a něco si kutil nebo se vrtal v autě, což jsou jeho nejoblíbenější činnosti. Jediná literatura, kterou zná, jsou katalogy aut, jediný program, který sleduje, jsou sportovní utkání.
Nic mu nevyčítám, mám ho opravdu moc ráda, ale když jsem potkala někoho trochu duchovněji založeného, neodolala jsem. Pořídila jsem si milence. Milence, se kterým vlastně ani moc nespím. Za dva roky, co spolu chodíme, jsme skončili v posteli jen párkrát, daleko spíš sedíme a povídáme si. O knížkách, o filmech, o tom, co se odehrává v našem nitru. Prostě o všem, o čem se nemohu bavit s manželem.
Můj muž o ničem nemá ani tušení, myslím, že by ho ani nenapadlo, že by si jeho tak ukázněná a vzorná žena mohla najít milence, ale já pochopitelně cítím výčitky svědomí. Nedokážu však vztah s milencem skončit, protože se bojím, že by mi strašně chyběl. Nikomu jsem o tom neřekla, jen svojí sestře, která mě ale za můj „vedlejšák“ hrozně odsuzuje. Že se rouhám, že kdyby ona měla takového manžela atakdále…
Myslím, že pokud se můj muž nic nedozví a neublížím mu, nedělám vlastně nic tak špatného. Máte někdo zkušenosti s podobnou situací? Jak je možné všechno řešit? Děkuji za vaše názory.

Kukačka
Reklama