.

Čtenářské zamyšlení nad svobodou a manželstvím, láskou a nevěrou...

Vztahy

Čtenářské zamyšlení nad svobodou a manželstvím, láskou a nevěrou...

Neprosím o radu, spíše o váš názor. O názor těch z vás, kteří jste v manželství krátce, a názor těch, kteří v manželství již setrvávají víc než dvacet let. Moc by mě zajímalo, jak se vaše názory budou nebo nebudou od sebe lišit, i když vím, že ta druhá skupina je tady zastoupena v menšině.
Má přítelkyně je právě pět hodin rozvedená. Sedím s ní nad sklenkou vína a společně probíráme naše životy proti proudu času. Nejvíc ze všeho dnes lituje toho, že promarnila kus života a své možnosti, které se jí naskýtaly v těch uplynulých letech a to kvůli člověku, který ji zrovna odhodil. Teď tady sedí přede mnou ztrápená ve 46 letech jako nepotřebná věc, která své děti již vychovala, a její manžel si k vysněnému novému autu pořídil i novou ženu. Ona by mu určitě odpustila, jako již několikrát za těch 25 let manželství. Nechtěla ho ztratit, jenže on nechtěl nic řešit, jediné, co od ní chtěl, byl rozvod. Jejich manželství bylo takové „normální" a v posledních dobách z jejího pohledu spíš lepší než dřív. Na jednu stranu je mi jí líto, ale na druhou stranu zjišťuji že jí vlastně v jistém směru závidím tu čerstvě nabytou SVOBODU, na kterou já pomýšlela již rok po mé svatbě.
Svoboda... svobodná... slovo... stav, který jsem sama nikdy nepoznala. Můj překotný sňatek v 19 letech byl únik z matčina vězení. Má volba partnera byla podobná hře na slepou bábu, a když jsem pak sundala šátek z očí, bylo již pozdě. Dítě a milión důvodů, proč s rozvodem počkat. Měla jsem to „štěstí", že na té nelehké cestě manželstvím jsem našla to pověstné stéblo a současně někoho, kdo mě v kritických dobách držel stále nad vodou. Ten člověk to se mnou neměl lehké. Nebyl to obyčejný milenecký vztah, kdy by si nějaký ženáč chtěl jen užít s vdanou ženou, která je právě nešťastná. Byly časy, kdy jsem já sama nic nedávala, jen brala a ubližovala, ale on zůstal při mně. A i když jsem měla několikrát chuť náš vztah ukončit... nešlo to, patřil neodmyslitelně do mého života a já dodnes svého přítele nedokázala opustit.
Dnes již všechny důvody zůstat i nadále ve vztahu s manželem, kde to dřív vypadalo jako jedno velké bojiště, pominuly. Avšak současně na bojišti zvaném manželství zavládl absolutní klid a mír. Ta druhá strana dokonce začala opravovat vše, co kdysi poničila, a zdálo by se, že je vše v tom nejlepším pořádku. Jenže ze vztahu se z mé strany vytratila láska, která je již v nenávratnu a já bez lásky žít nedokážu. Snažím se uvažovat o sobě sebekriticky, zároveň té sebekritice naslouchat. Ano... nevěra se odsuzuje,přesto že stále nějaký zoufalec se snaží dokázat, že člověk nebyl stvořen monogamní. Žijeme ve společnosti, která předkládá určitý morální model. Právě takové modely občas osloví moje svědomí a říkají, jestli by nebylo lepší se pokusit na nedostatku mého manželství pracovat a hledat nápravu, než utíkat k jiným formám uspokojení, které mi stále tak dokonale poskytuje již víc než dvacet let, doma chybějící cit a nemyslím tím jenom sex. Anebo bych mohla vše vyřešit rozvodem. Nevěra NE! a rozvod jen jako nejkrajnější řešení. Takže co by měla udělat žena, která se těmto společenským modelům nechce postavit a je stále vystavena strachu z hříchu? Ten strach který zcela jasně pramení z našeho dědictví. Žiji zcela jinak, než žili moji předkové, ale stále cítím potřebu zůstat ta správná a slušná, jako byli oni. Ano, mohla bych vše vyřešit rozchodem s jedním ze dvou mužů. Bylo by to čestné. Myslíte si,že bych byla šťastnější?Že by z nás tří byl někdo šťastnější? Možná ano, možná ne. Tato cesta je velice nejistá a slepé uličky jsou všude okolo. Žena - a možná ani muž - v jistém věku již nemá takovou odvahu riskovat a víc než potřebu jít za hlasem svého srdce začíná upřednostňovat jistotu, hmotné zabezpečení v případě nemoci, nezaměstnanosti a taky jistou povinnost pomoci svým dětem v nesnázích, i když jsou již dospělé. Najednou již nemám odvahu pálit mosty. Navíc nemám ani odvahu ublížit manželovi, kterého by rozvod velice zasáhl a který je dnes velice tolerantní a žádá pouze abych ho neopouštěla. Chová se tak, že není již vážnější důvod, pominu-li cit, odejít. Dále nepokládám ani za „slušné" ubližovat příteli (který je mimochodem ve stejné situaci jako já), který stál vedle mě v dobách zlých a jeho láska ani po těch letech neztratila na intenzitě, spíš naopak. A nesmím zapomenout na sebe. Být také fér vůči sobě, svým potřebám a nezříkat se ničeho, co by ublížilo mně. Jde to vůbec???? Jsem pouze zbabělá jít svou cestou a riskovat, že by ta cesta nemusela být ta správná?
Kolik je nás takových žen, které žijeme s partnerem již skoro třicet let a máme někde hluboko vevnitř ukryté své sny a navenek žijeme za maskou falešné identity,kterou se snažíme přizpůsobit právě těmto dnešním normám? Věčný boj rozštěpené osobnosti, která se trápí tím, že žije celý život ve lži.

Soňa
   
06.08.2002 - Láska a vztahy - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [75] Léthé [*]

    Ťapina:myslíš,že příběh je málo reální a reakce málo kritické?

    superkarma: 0 22.05.2004, 01:10:12
  2. avatar
    [74] Ťapina [*]

    To jsou příběhy Článek i reakce.

    superkarma: 0 08.12.2003, 20:59:44
  3. avatar
    [71] pajda [*]

    sexik: Po nějaké době jsem mrkla až k tvému prvnímu příspěvku na téma nevěra - a nestačím se divit...fascinuje mě neschopnost některých lidí podívat se životu do očí a nést zodpovědnost za to, co dělají. Zkus si po sobě svůj text znovu přečíst. Jestliže TY jsi byl nevěrný jako první, byl jsi to TY, kdo ublížil - ať už manželce, nebo synovi - tvoji lásku, péči a tvoje úsměvy dostával někdo, kdo se o tebe nestaral...jak můžeš vědět, že zatímco tvoje milenka byla úžasná, tak milenec tvé ženy byl JENOM movitý? Sám jsi na své ženě nic pěkného nenašel, neporozumněl jsi jí ani v základních věcech, proč si tedy myslíš, že jí rozumíš v tomto? A to, že tvůj syn tvým vztahem netrpěl...chachacha!!!!!!! Opravdu jsi tak naivní, že si myslíš, že dítě nevycítí, když se jeho matka trápí? A sám píšeš, že tvá žena o tvém chování věděla...Asi by stálo za to si uvědomit, že v každém vztahu jsou dva, že jsi spal s jinou dobrovolně, a tedy jsi chtěl ublížit - a ubližoval jsi vědomě a dlouhodobě...to, co tvá žena udělala, je, že tě donutila nést následky tvého jednání - a nemysli si, že to pro ni bylo jednoduché. Asi to chtělo jediné: přiznat si, že nestojíš o svou rodinu - tedy ženu a dítě, a pak vydržet pravdivé reakce okolí typu "On opustil manželku s malým děckem!" ...sama jsem zažila něco podobného - moji rodiče jsou spolu proto, že otec se už jednou rozvedl a podruhé už se toho bojí...a je to hrůza. V podstatě to znamená, že ten, kdo se rozvést nechce, se vzdá svých práv - bohužel jen navenek, ve skutečnosti se s tímto stavem není schopen smířit, svoji zbabělost chápe jako křivdu od ostatních a permanentně jim to dává "vyžrat". Můžu ti říct, že takový život byl horší, než cokoliv jiného a mockrát jsem přemýšlela, proč se vlastně máma nerozvedla...

    superkarma: 0 11.08.2002, 10:42:10
  4. avatar
    [36] pajda [*]

    Léthé: Protože žije v Maďarsku...nevím, co ti vězni, ale ti asi z lapáku upalujou, až se jim nožky kmitaj...a nejsou v něm dobrovolně. Fakt nevím, u nás se to celý jaksi otočilo, chlap je jak vyměněnej...takže Pištu Hufnágla už nepotřebuju...

    Soňo, držím ti palce, a ať se rozhodneš jakkoliv, pokud se rozhodneš sama za sebe, bude to dobře!!!!!!!!!!!!!!!

    superkarma: 0 06.08.2002, 20:03:16
  5. avatar
    [34] Léthé [*]

    Svoboda má mnoho tváří a je dokonce dokázáno,že i po vězení se vězňům občas zasteskne.
    Já se pokusila o rozvod celkem asi třikrát,kdy naše manželství bylo totálně v pr....
    Ten poslední pokus jsem již rozjela docela vážně.Ejhle...manžel,který se roky choval jako pán tvorstva,se změnil hromádku neštěstí.Za měsíc zhubnul asi o deset kilo.Prostě to bylo na něm na první pohled vidět.Přátelé a dokonce i moje děti,kteří mi před tím moje rozdonutí se rozvést schvalovali,najednou začali litovat manžela.Byla jsem pro ně najednou ta špatná a hlavně krutá já... domlouvali mi,abych mu dala ještě šanci.Tenkrát jsem poslechla hlavně svoje děti (13-15let).To jejich slzy a lítost otce který je miloval a oni jeho,mi nedal odvahu to dotáhnout do konce.Přiznávám se,jsem ZBABĚLÁ. Šanci manžel využil a já zůstala.Již jsem nenašla nikdy víc odvahu ho opustit,navíc již nebyl jediný důvod. Pocity které máš Soňo ty,mám někdy i já při sleničce vína a občas si říkám..."proč já jsem si nevzala Pištu Hufnágla".

    superkarma: 0 06.08.2002, 17:48:45
  6. avatar
    [26] Ivanka [*]

    pajda:
    tak s tebou zcela souhlasím!!!

    superkarma: 0 06.08.2002, 14:23:46
  7. avatar
    [25] zena [*]

    Soňo, je to zapeklité. Nevím, co bych poradila nebo jak se vyjádřila. Sama se budu vdávat za 3 neděle.
    Co k tomu říct : moje známá měla špatné manželství, manžel pil, mlátil jí a přesto s ním vydržela teď nevím přesně, plácnu přes 15 let, přitom ji držel nad vodou její přítel (ženatý), se kterým udržovala vztah celou dobu. Dnes je s manželem šťastně rozvedená již několik let a žije s tím přítelem, protože ten se také rozvedl. Jestli jim to klape??? Jednou a podruhé . Prostě život. Ale myslím si, že si dodneška dává gratulace, že toho člověka, který se k ní choval tak brutálně a ohrožoval celou rodinu (2 děti), dokázala "i po těch letech" opustit. Bylo to veliké břemeno, těžké břemeno na duši.
    Držím ti , aby vše bylo O.K.

    superkarma: 0 06.08.2002, 11:10:01
  8. avatar
    [20] pajda [*]

    MIREK: Že želvy nepláčou je asi jediná výhrada, kterou mám...mám za sebou 15 let manželství a před rokem jsem řešila taky krizi - a hodně velkou. Celou situaci ještě komplikovala nemoc mého syna - jedna věc jsou dospělé děti, jná věc je dítě malé a psychicky nemocné...ale ustáli jsme to. Dodnes si myslím, že zlom nastal v momentě, kdy jsem se zapřela a řekla:"Rozvod ano, ale se střídavou péčí o dítě!" A v ten moment se celá diskuze otočila - přestala být o tom, jestli vůbec něco zachraňovat, a začala být o tom, JAK to zachránit. A myslím si, že o tom to celé je - pokud ženská ukáže, že má taky kus páteře, začne si jí chlap vážit...a začne se chovat jinak. Soňo, zamysli se nad tím, že vlastně celý život děláš to, co po tobě chtějí tví dva chlapi. S okolím to nesouvisí vůbec - jeden má zajištěnou péči a přitom se nemusí angažovat citově, druhý má zajištěný sex a neangažuje se vůbec nijak - a ty strádáš, protože každá ženská potřebuje hlavně ty city. To, že tě nekdo vyslechne, zdaleka neznamená, že tě má rád nebo ti něco dává - poslouchal by tě stále? Taky jsem tohle řešila, jenže můj "sen" byl upřímný - řekl mi na rovinu:"Když máš problém, příjď se vykecat, ale nechtěj po mě, abych něco řešil!" Na to ale nepotřebuješ chlapa, na to potřebuješ kamarádku a lépe víc než jednu. Zkus zapřemýšlet, proč vlastně žiješ dva životy - a oba v podřízeném postavení?

    superkarma: 0 06.08.2002, 10:06:25
  9. avatar
    [19] Dickie [*]

    MIREK: dovol, abych Tě upozornila, že želvy nepláčou. Nejsou k tomu anatomicky uzpůsobeny.

    superkarma: 0 06.08.2002, 09:34:15
  10. avatar
    [17] Ivanka [*]

    omlouvám se za překlepy:-(

    superkarma: 0 06.08.2002, 09:21:30
  11. avatar
    [16] Ivanka [*]

    ....ano spousta zhrzených nešťstnis, až je z toho člověku úzko a jdou na něj deprese
    Ale myslím si, že platí "jaký si to uděláš, takový to máš".....vždyť vztah je kromě jiného taky o toleranci ne? Počáteční zamilovanost je úžasná, vzrušijící, všechno je nové a krásné, ale všechno se časem okouká,....ale jak řekl jeden moudrý starý pán: "Láska není to na začátku, ta zamilovanost, láska je teprve to co zůstane, když zamilovanost pomine! Když jste si opravdu jistí, že s tím druhým chcete žít a zvládnete s ním všechno!"
    Já s mým manželem chodila sedm a půl roku, zažili jsme toho spolu spoust, vzlety pády, vášnivost a útrpný útlumy, přítel studoval v Praze a vídali jsme se jen o víkendu, když byli krize vím, že v Praze nebyl sám........sedmý rok, byla krize tak daleko, že jsme se skoro rozešli......ale povídali jsme si o tom tak dlouho, až jsme zjistili, že jeden pro druhého znamenáme moc a jsme stvoření jeden pro druhého, spolu zvládnem všechno.......příběh jak z pohádky ...a já nám držím palce!!!!

    superkarma: 0 06.08.2002, 09:19:50
  12. avatar
    [14] *daisy* [*]

    Soni, jsem svobodna, rozhodne nemuzu mluvit o tom, ze bych za sebou mela nejakych 10, 20 let vztahu, natoz manzelstvi, ale jedno vim jiste. Jeden lidsky zivot je prilis kratky na to, abys ho jen tak promrhala nebo prozila jinak, nez si predstavujes, ja je prilis, prilis a neskutecne dlouhy na to, aby jsi ho prozila v trapeni a pochybach. Sama si projdi, co doopravdy chces, neohlizej se na to, co okoli, nema do toho co mluvit, je to Tvuj zivot, a nikdo z toho okoli (krome pratel, ale Ti by Te nejspis nesoudili ani neodsoudili) nebude ronit slzicky, kdyz ty budes nestastna... Prober si to, poradne, znovu, bez prikras, a rozhodni se. Nevim, mozna Ti stoji za to ta jistota s manzelem. Prece jen jste spolu uz peknou radku let, jde tam i o zvyk. Ale mas si s tim muzem jeste co rict? Dava Ti neco? A co ten druhy? Byl by ochotny zit s Tebou? V podstate..jakkoliv se rozhodnes, je to vzdycky a jen Tvoje volba, Tvuj zivot, muze se stat cokoliv (ja nevim, treba by i ta uzasna laska trochu zesedivela kazdodennim souzitim, ale mozna taky dojdes nadherneho stesti a naplneni, to se nedozvis nikdy, pokud to nezkusis, ale mozna Te taky znovuobjeveni lasky a krasy vztahu ceka s manzelem, nevim, nevidim do toho, prave proto.. Promysli si to sama za sebe, protoze jak jsem rikala, nikdo za Tebe neprozije jednu jedinou vterinku trapeni, ale taky ani stesti. Takze... Preju hodne stesticka a dobrou volbu

    superkarma: 0 06.08.2002, 08:47:48
  13. avatar
    [9] Vladana [*]

    Myslím že život je příliš krátký na to, aby člověk žil ve vztahu jenom proto, že se bojí nějaké změny. Žít ne s někým, ale jen vedle někoho musí být dost stresující. Jen nepíšeš jestli jste někdy s tvým přítelem (milencem) mluvili třeba o tom že byste mohli spojit vaše životy a jak on se k tomu všemu staví? Pokud by o tebe stál tak proč do toho nejít? Znáš ho už dost dlouho a sama píšeš jakou ti byl vždy oporou tak si myslím, že sama musíš vědět jestli na toho člověka můžeš vsadit něbo ne.

    superkarma: 0 06.08.2002, 07:40:50
  14. avatar
    [3] clarCa [*]

    Milá Soňo,
    je vidět, že jsi nad tím hodně přemýšlela, ale sama víš, že tady neexistuje dobré řešení. Existují jenom špatná a ještě horší. Samozřejmě - ideální řešení by pro tebe bylo třeba uzákonění mnohomužství, aby jsi se nemusela skrývat. Jenomže to nevidím jako reálné.
    Když zůstaneš, ubližuješ sobě (přemýšlíš nad tím, tudíž tě to trápí), když se rozhodneš být s jedním, ublížíš tomu druhému. Nejméně pohodlná cesta by asi byla ta svoboda tvé kamarádky. Nevím, jak poradit ženě tvého věku, dvacetileté žábě bych doporučila odjet (třeba jako au-pair) někam do ciziny - alespoň na rok - a po návratu by se vidělo, co z těch vztahů a lásek zůstalo. A když by to stále nešlo vyřešit, pokračovat v životě v cizině tak dlouho, až by sis uškudlala na samostatný život. Aby sis mohla pořídit samostatné bydlení a zkusit žít znovu - jinde a jinak a možná i s někým jiným.
    Mimochodem - přestaň se trápit tím, jestli by tě ostatní odsoudili - žiješ v tomhle peklíčku dost dlouho na to, aby bylo jasné, že to neděláš jen z plezíru nebo proto, že "máš roupy". Spíš přemýšlej, co můžeš udělat pro to, aby ses sama přestala trápit. Jaké řešení ty sama považuješ za ideální? Vadí ti jen to, že to ostatní považují za nemorální, nebo ti to vadí z principu a chtěla bys žít s tím jedním, jediným a jedinečným a nikdy se nedostat do tohodle zmatku?

    superkarma: 0 06.08.2002, 03:42:45

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme