Reklama
Ráda si pročítám zkušenosti a rady čtenářek v reakcích pod články a příběhy na serveru Žena-in. Dlouho jsem váhala, jestli se mám i já touto cestou pokusit rozlousknout náš současný výchovný oříšek, kterým je už pěkných pár týdnů ponocování našeho dvouapůlročního syna.
Kristiánek je od narození hodně živé dítě, skoro bych řekla hyperaktivní. Už jako miminko toho málo naspal, na kojeni se nám dlouho budíval v noci každé dvě hodiny a i s usínáním byly zpočátku velké problémy, ale od určitého věku se naučil krásně a bez protestů (a podotýkám, že bez nějakých tvrdších výchovných opatření) sám usínat před osmou hodinou večer.
To se ale jako mávnutím kouzelného proutku změnilo asi před dvěma měsíci a já si už pomalu nevím rady... Jednoho večera se mu totiž podařilo poprvé přelézt přes okraj jeho dětské postýlky (mřížkové) a jako by do něj vjela s touhle nově nabytou svobodou nějaká energie, začal z ní od té chvíle vylézat pokaždé, když jsme ho uložili, a běhat po bytě jako natažený na klíček. Nepomohlo ani, když jsem mu dovolila usnout v naší posteli nebo když jsem mu položila jeho matraci jen tak na zem. Běhá dál jako čertík z krabičky, neplatí domlouvání, pohádky, hrozby, plácnutí přes zadeček, nic, všechno je marné. Takže většina našich večerů a nocí (někdy i do půlnoci) vypadá tak, že beze slova v předsíni odchytávám upalující dítě, pokládám ho postele a za chvíli to celé znova. Dokud mu nakonec nedojdou síly... Manžel se rozčiluje, že není klid, a tvrdí, že by bylo lepší ho nechat hrát si v obývacím pokoji na zemi, dokud tam sám neusne, a pak ho odnést. Nebo ať se s námi dívá na televizi, že ho to zabaví a přestane běhat. Jenomže právě tohle já považuju za velkou výchovnou chybu, za signál, že se mu vyplatí zlobit a neposlouchat, protože jen tak dosáhne svého. To je mi milejší ho důsledně a bez výjimky stokrát za večer položit do postele, na znamení toho, že se nevzdávám. Ale výsledný efekt je stejně takový, že už jsme s manželem neměli dlouho volný večer pro sebe, když usne syn, padáme už únavou taky, takže si umíte představit, jaká je atmosféra v naší domácnosti. Někdy si říkám, že snad přece jenom někde dělám chybu, že mi prostě ta výchova nejde. Totéž ostatně tvrdí stále častěji i můj muž, od kterého mě to, přiznám se, hodně mrzí...
Babičky radí nedávat odpoledne spát, ale to podle mě taky není řešení - i předtím, kdy ještě problémy s usínáním nebyly, protože prostě neuměl ven z "klece", spal své dvě hodinky po obědě a nadále to potřebuje. Když se někdy stane, že z nějakého důvodu odpolední spánek odpadne, není s ním celé odpoledne a hlavně v podvečer k vydržení, už kolem 15. hodiny je protivnost sama, nic ho nebaví, na všechny podněty reaguje podrážděně a jeví jasné známky přetaženosti. Co mi je potom platné, že naopak usne zase jako dřív v půl osmé, když máme za sebou takhle stresující odpoledne. Možná to popisuju cele trochu chaoticky, ale snad se najde nějaká zkušenější maminka, která si s podobným nešvarem někdy v minulosti dokázala poradit. Budu ráda za každý postřeh nebo nápad.

Gira