Když jsem se seznámila s Vojtou, bylo všechno jako v ze zamilovaného románu. Po čase ale vyvstal problém a tím problémem je můj dvouletý jezevčík. Je to moc milý pes, koupila jsem si ho, protože mě tížila samota a chtěla jsem mít někoho, kdo mi bude nablízku. I když je chlupatý a neumí mluvit :-).
Tak a teď zjišťuju, že Vojta na něj žárlí a to takovým způsobem, že si dokonce shání potvrzení, že je na psy alergický. Tvrdí, že má pálení očí, demonstrativně kýchá a smrká (i když nemá co) a že má nejspíš alergii na psy. Kterou ještě nedávno neměl. Psa Kubu sice venčí, dá mu nažrat, když je s ním sám, ale dělá to se stále větší nechutí. Vůbec si nechci představovat, co s ním dělá, když je s ním sám doma – třeba že by mu nadával a trápil ho.
Nevím co mám dělat. Přiznávám, že moje láska ke Kubovi je velmi vřelá, někdy spí s námi v posteli, někdy se mnou jí – nechám mu zbytek na talíři a strašně ráda se s ním mazlím u televize. To je blahem bez sebe. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem konečně našla chlapa, který mě má rád. Ale nemá rád mého psa. I když dělá že ano, cítím, že ne. Začal mít nepříjemné poznámky, že mu vadí jeho chlupy, protože je ráno samý chlup, že Kuba moc slintá, že mu padají zbytky z tlamy, že když je zmoklý tak smrdí…
Bojím se toho, že brzy nastane okamžik, kdy mi položí nůž na krk, abych se rozhodla mezi ním a psem. Nevěřím mu jeho alergii, ale nedokážu mu jí. Ví, že by mě ranil, kdyby otevřeně řekl, že Kubu nesnáší a tak na to jde takhle skrytě. Asi mi napíšete, že bych se měla zbavit člověka, který nesnáší mé zvíře, ale já si myslím, že je tu stále prostor pro kompromis.

Lenka
Reklama