Když jsem byla před několika lety ve státech, zaslechla jsem, že mnohé maminky označují své dvouleté děti jako „šílené dvouleté“. Tehdy jsem se tomu smála a po zkušenostech s mým prvorozeným synem, který byl mimořádně klidné a citlivé dítě (a zaplaťpánbůh stále je :-)) jsem je tak docela nechápala…
Ale sešel se rok s rokem a právě teď je ten čas, kdy v naší rodince právě jednu „šílenou dvouletou“ máme. Je neuvěřitelné, jak si začíná uvědomovat svou vlastní identitu a snaží se prosadit se téměř za každou cenu a občas je to i na hranici našeho zdravého rozumu. Větu typu CHCU JA TENTO JA CHCU slyšíme asi stokrát denně… a neptejte se mne, proč mluví moravsky, když celá rodina jsme Češi jako řemen…
Pakliže mého syna sebemenší zvýšení hlasu rozplakalo, tak na naši slečnu působí zcela obráceně, rozesměje ji a přivede ještě do většího varu. Dokonce před pár dny mi vyrazila dech tím, že mi tou svou „marťanskou“ mluvou oznámila, že když se zlobím, tak jsem hezká. Takové situace jsou pro rodiče opravdu odzbrojující a byť jsem ještě pár vteřin před tím supěla jako lokomotiva, protože naše slečna vysypala do záchodu celou dózu hladké mouky, kterou mi nenápadně uzmula v kuchyni, začala jsem se smát.
Někde v podvědomí mi blikalo červené světýlko, že to není zrovna nejlepší výchovný zákrok, ale zase si moc dobře pamatuji, jak rychle uteklo tohle čarovné období u syna a bojím se, že takových chvilek, kdy vás dítě odzbrojí svou vlastní logikou bude ubývat a ubývat… A tak si je užívám právě teď a každý den bojuji se „šíleností“ svého dítěte, která je možná teď vysilující, ale věřím, že za pár let na ni budeme společně vzpomínat a historky o tom, jak naše holčička sáhla v bazénu cizímu mladíkovi nohavicí do trenek (plavek), aby se ujistila, že je to kluk, jako na to nejkrásnější co nám život dal…
Reklama