Jako dítě jsem zažívala hrozné chvilky na návštěvě u příbuzných, kde přísný strýček u každého jídla hrozivě hlásil: „U nás se dojídá!“ a přísně se u toho tvářil. Já i sestra jsme z něj měly takový respekt, že jsme se sebezapřením srdnatě žvýkaly tlusté od masa, i když se nám obracel žaludek, protože normálně jsme nic takového doma ani nedaly do pusy. Doma nás dojídat nikdy nenutili. Snad proto, že moje maminka má v mysli ještě živou vzpomínku na to, jak chodívala ve čtyři odpoledne ze školky se žvancem masa od oběda ve tváři, protože soudružky učitelky dětem zakazovaly vracet jídlo.
Dnešní styl výchovy je o hodně liberálnější, než býval ten za našeho socialistického dětství, a tak i ve školách dnes mají děti často na výběr ze dvou jídel a nikdo je nepeskuje za to, že vrací knedlíky, že jsou vegetariány nebo nejedí polévky. Také doma už mnohdy neplatí, že celá rodina dostane k večeři jednotnou omáčku a knedlíky, ale jedlíci se rozdělují na tábory – pubertální dcera chroupe salát, matka po páté hodině večer stejně nejí, táta se synem se ládují párkem a batole srká obilnou kaši. Je určitě chvályhodné podporovat individuální přístup ve všem, včetně jídla, ale do jaké míry je to ještě snesitelné a kdy už začíná „nadvláda“ zhýčkaného a mlsného dítěte? Na vlastní oči jsem totiž viděla i druhý extrém jídelních zvyklostí, kdy ukňourané děcko dostalo krátce po sobě nabídnuty tři různé druhy jídla, které postupně odmítlo s ošklebováním a nakonec uteklo do stolu a skočilo si do komory pro čokoládovou sušenku.
Jaké máte vy zkušenosti se stolovacími návyky u vašich dětí? Dáváte přednost stylu: „Jez, co ti dají, a nic nenechej“ nebo necháváte dítěti volnou ruku v tom, co bude obědvat či večeřet, případně mu vyváříte na dvakrát? Smějí se vaše děti rýpat v talíři? Napište svoje názory a postřehy.
Reklama