Reklama
Ráda si na Ženě-in čtu příběhy ze života a názory ostatních na ně, které jsou často hodně poučné. Můj příběh, který vám chci říct, je možná trochu jiný – vlastně se nic nestalo – ale přesto by mně zajímaly názory jiných žen a třeba i mužů.
Je mi třicet a nedávno jsem potkala známého, se kterým jsem před lety krátce chodila. Dlouho jsme se neviděli, tak jsme si říkali takové ty běžné věci jako kde pracujeme, co doma a tak. On mi vyprávěl, že je ženatý a má doma dvouměsíční miminko. Dokonce mi ukázal i fotku. Pak jsme si vyměnili vizitky a šli po svém. Večer mi volal a říkal, že by se se mnou zase rád viděl, jestli se u mě nemůže stavit, že by přinesl víno a že můžeme zavzpomínat na staré časy. Že si to doma nějak zařídí a klidně zůstane do rána, když nebudu proti.
Nejsem žádná puritánka, ale musím říct, že mi to vyrazilo dech. Co si vůbec myslí? Představila jsem si, že bych byla na místě jeho manželky - nakonec, kdysi jsem si myslela, že bych si ho mohla vzít - a že spolu máme malé dítě, o které se starám, jak jsem unavená, nevyspalá, ale šťastná a čekám od svého muže lásku a podporu… A on místo toho běhá za holkama! Kromě toho mi ani není jasné, co si asi myslí o mně, která jsem sice svobodná a bydlím sama – což jsem mu bohužel řekla – ale rozhodně si svůj milostný život nepředstavuju jako občasné schůzky z taťkou od rodiny, i když kdysi býval mým přítelem.
Co takhle slyším kolem sebe od kamarádek, není jeho přístup výjimkou, a tak mě napadá spousta otázek, na které vážně neznám odpovědi… Proč si chlapi ani po svatbě nemůžou dát pokoj? Proč si neváží toho, že mají rodinu a zdravé dítě? Proč si ženáči myslí, že svobodné ženy jsou tu od toho, aby je potěšily a aby s nimi spaly, aby poslouchaly řeči o tom, jak je manželka nemožná apod.?

Margit