Reklama
Nedávno jsem si na Ženě in přečetla příběh Dominiky, která zjistila, že její přítel je ženatý. Víc než její příběh mě zaujaly názory dalších čtenářek a čtenářů pod článkem, bylo jich tam asi sto. Jeden z nich tam napsal něco v tom smyslu, že ženám ve věku nad třicet stejně nezbyde nic jiné, než si začít s ženatými, protože ti, kdo jsou v přiměřeném věku volní, jsou na nic. Buď jsou to samotáři, kteří netouží po vztahu, nebo chlapi, kteří mají takové chyby, že s nimi žádná žena déle nevydrží. Musím říct, že mě při čtení těch slov zamrazilo.
Je mi třicet a jsem sama, s přítelem jsme se rozešli před půl rokem, odešel k jiné. Já o sobě nemohu říct, že bych byla nepřitažlivá nebo hloupá, ale je pravda, že muži nějak nejsou – a to nejsem u nás v práci zdaleka sama v mém věku a postavení, která nikoho nemá. Mám hodně náročnou práci a kromě občasného sportu nikam moc nechodím, takže je pravda, že příležitostí k seznámení moc není. Ano, měla jsem nabídky od jednoho ženatého muže od nás z práce, ale já nehledám povyražení, chtěla bych opravdový vztah, časem rodinu, dítě. Prostě to, co ženy obvykle chtějí. Copak to, že jsem se nevdala ve dvaceti a něco, jako moje spolužačky, znamená, že teď už nemám šanci? Existují ještě někde nezadaní muži k světu? Nebo jsou už rozebraní?

Diana