Mám o deset let staršího bratra a ten si nechce uvědomit, že jsem dospělá. Možná je to tím, že od nás táta odešel, když jsem byla malá, takže on byl pak doma jediný „chlap“. Máma je spíš taková tichá a skromná, proto byla ráda, že se bráška stará. Když se to netýkalo mě, tak jsem byla ráda taky. Dokonce jsem na něj byla pyšná, jak mám staršího bráchu, co mě vždycky ochrání. Holky ze třídy mi ho taky záviděly. Ale já jsem mezitím dospívala a on se rozhodl, že mi bude organizovat život. Kecal mi do toho, s kým se kamarádím, co nosím na sobě, na jakou školu chci jít... Na čas jsem to řešila studiem v jiném městě a zahraniční stáží, ale pak jsem se zase vrátila domů.
Nejhorší problém ale byli vždycky kluci, se kterýma jsem chodila – teda spíš se pokoušela chodit. Brácha mi byl v patách jak inkvizice, musela jsem hlásit, kdy se vrátím domů z diskotéky, a když mi třeba ujel vlak, byl řev. Ten je dodneška, když se snažím prosadit svůj názor. Všecko, co dělám, je totiž špatně. Když jsem si našla práci, byla to špatná volba, že mám přece na víc. S klukem to samý. A když se mnou někdo vydržel déle chodit, musel počítat s bratrovými výslechy třetího stupně, vpády do pokoje a podobně. Teď jsem si našla přítele z jiného města (150 km od nás), budu se za ním stěhovat, dokonce mi pomohl najít i práci tam u něj. Jenže doma zase dusno, bratr tvrdí, že ten vztah není na nic a práce taky. Že si nabiju ústa a ještě přilezu domů. Ale já si myslím, že to udělat musím. Ať si klidně nabiju, ale hlavně budu sama za sebe a ne věčně s bráchou v zádech. Není to tak, že bych bratra neměla ráda, ale už jen nesnesu to jeho věčné zasahování. Máma říká, že má bratr pravdu a že tím, když uteču, jen ukážu, jak jsem ještě nezralá. Ale to není útěk, ne?

Alice
Reklama