Reklama
Myslela jsem si, že jsem konečně našla svoji životní lásku. Všechno vypadalo ideálně, možná až moc. Sprcha přišla až po půlroce chození. Přiznal se mi, že je ženatý. Vím, že to musím ukončit. Nechci chodit s chlapem, co patří jiné. A navíc lže. Ale bolí to strašně moc.
Nejhorší na tom všem je, že jsem se nespálila poprvé. S jedním svým omylem jsem dokonce byla osm let vdaná a mám s ním dítě. Když odešel, dávala jsem se dlouho dohromady a přísahala sama sobě, že už si příště dám pozor na to, do koho se zamiluju. Byla jsem opatrná tak moc, že jsem vlastně ani nikoho nechtěla. Hrozně mi nadbíhal kolega z práce, ale byl ženatý a já neměla zájem o takový vztah. Pak jsem se seznámila s mým současným přítelem. Na jednom internetovém chatu. Je z jiného města, ale na rande přijel za mnou a už napoprvé přelétla jiskra. Hodně jsme si spolu povídali o životě a já mu vyprávěla o svém nepovedeném manželství i o mém kolegovi. Řekla jsem, že o ženaté muže nestojím, že chci rovnocenný vztah založený na důvěře. A tu jsem (co se týká mužů) měla v té době hodně slabou. Na všechno mi přikyvoval a byl tak milý a hodný a trpělivý. Prostě jsem se zamilovala a on asi také. Jezdil za mnou každý druhý víkend, volali jsme si, psali si, chatovali. V zimě mě vzal na hory a slíbil mi, že v létě pojedeme k moři. Bylo to moc krásné, jen kdyby nebyla ta vzdálenost. Ale doufala jsem, že najdeme nějaké východisko.
Pak přišel večer, kdy jsme spolu byli u mě doma a trochu jsme se přiopili. Najednou zvážněl, podíval se mi do očí a že mi musí něco říct. Nevěděla jsem, co si mám myslet, vypadal tak smutně. Pak to z něj vypadlo: je ženatý a má dvě děti. Myslela jsem, že to bude moje smrt. Okamžitě jsem vystřízlivěla a vyhodila ho z bytu. Je to víc než týden a já kudy chodím, tudy brečím. Telefony nezvedám, na e-maily a SMS neodpovídám. Bylo to strašné probuzení do tvrdé reality. Hrozně mě zklamal, ani ne tak tím, že je ženatý, ale tím, že mi celou tu dobu lhal. Moc mi ublížil, ale já ho přitom pořád ještě miluju. Je to situace, v jaké jsem ještě nebyla. Vím, co musím udělat a nežádám ani tak radu, jako povzbuzení. Dík, že jsem se tady mohla vybrečet…

Dominika