V minulých dílech seriálu jste se dozvěděli, že základní funkcí párového svazku je ochraňovat potomky zdvojením rodičovské péče. Jestliže tomu tak je, pak by tento svazek měl být dokonalý a naprostý. V ideálním světě by si rodiče měli zůstat věrní a milovat se navždy. Ale všichni víme, že ve skutečnosti tomu tak bývá spíše výjimečně…
Když zase zabrousíme do živočišné říše, narazíme na jeden problém – věda nemá žádný důkaz, že je párový svazek u jakéhokoliv živočišného druhu nějak obzvláště silný. Není to tedy v tom, že náš svazek je slabý v porovnání s jinými živočichy. Ten náš je stejně dobrý jako u většiny ostatních a pravděpodobně je již zcela rozvinutý. Podrobná studia ptáků žijících v párech například odhalila, že v každém hnízdě je pravděpodobně nejméně jedno vejce, které nezplodil „manžel“ příslušné samičky.
Proč evoluce nevyvinula mechanismus spárování lidí tak, aby se milostné párové pouto mohlo oslabit nebo přetrhnout pouze smrtí jednoho z dané dvojice. Zabránilo by se tím plýtvání rozplozovacím potenciálem osamělého, přeživšího partnera, ale také by to poskytlo úplnou ochranu dětem, dokud jsou oba jejich rodiče naživu.
Skutečnost, že se tolik dospělých lidí žijících v páru dopouští nevěry, vyžaduje určité doplňující vysvětlení. Jestliže je poutem spjatá dvojice stále spolu, proč by měl jeden nebo druhý chtít mimopárový vztah? Jak se dá tato záležitost vášní biologicky vysvětlit? Odpověď na tuto otázku lze najít nejsnáze, budou-li se obě pohlaví posuzovat odděleně.
Jak je to tedy s mužskou nevěrou? Pro muže je viditelnou genetickou výhodou to, že se sexuálně chová současně dvěma způsoby, přičemž se stará, aby jeho občasné mimopárové styky nezasahovaly do jeho role „ochránce rodiny“, žijícího v páru. Abychom to pochopili, musíme se podívat na dvě základní pohlavní strategie živočichů.
První strategie znamená plodit pokud možno co nejvíce mláďat v co největším okruhu. Tento typ samce se páří s jednou samicí za druhou. O své potomstvo se nestará a nechává tuto starost na samičkách, nebo prostě na náhodě. Z četného potomstva přežije málokdo, protože je nikdo nechrání. Stačí to však na zajištění jeho rodové linie. Je to „množstevní řešení“.
Druhá strategie má vyprodukovat velmi málo mláďat, ale poskytnout jim tolik péče a ochrany, jaké je schopen. To je „jakostní řešení“. Mohl by mít více potomků, kdyby měl příležitost, ale není jisté, zda by se o ně dokázal starat. Proto se soustřeďuje pouze na takový počet, jaký dokáže zvládnout. Může se pokusit starat se o svá mláďata sám. U některých druhů je to pravidlem. Ve většině případů jim však poskytuje spolu se samičkou dvojí ochranu. Se dvěma rodiči poskytujícími potravu, teplo, přístřeší a ochranu před dravci mají tito potomci mnohem větší naději, že vyrostou. Systém opět funguje dobře.
A co když dobrý otec při hledání potravy pro rodinu narazí na jinou, přitažlivou samičku? Má spoustu spermatu, proč by jí ho trochu neposkytl? Podaří-li se to a ona porodí potomky, on u toho nebude, aby jí pomáhal. Jeho čas zcela spotřebuje rodina. Ale možná že ona bude schopna vychovávat je bez jeho pomoci. Mohla by to dělat sama navzdory všem nesnázím, nebo by se mohla spárovat s jiným samcem a nechat ho vychovávat potomstvo, které se v jejím těla již vyvíjí.
Zdá se, že pro samečka je tato dvojí strategie ideální. Starostlivě chrání nečetné, ale zaručené potomstvo a příležitostně zplodí jiné, velmi nejisté, ze kterého možná jen část zůstane naživu a ponese si životem jeho genetickou výbavu. Samec tak dosáhne v každém případě toho nejlepšího, co si může přát.
Vrátíme-li se teď ke svému vlastnímu druhu, co je na tomto řešení špatného? Pro muže problém spočívá ve schopnosti navazovat párová soužití. Kdyby mohl být otcem dětí zrozených v mimopárovém vztahu, aniž by tím byl k těmto dětem nebo k nové samičce emocionálně vázán, měl by z toho genetický prospěch. Předal by příštímu pokolení více svých genů. U lidí to však není tak jednoduché. Jak již bylo řečeno, jsou dobré důvody, proč páření označujeme jako „milování“. Vzrušení při společně prožívaném pohlavním styku je samočinně začátkem vzniku nového citového pouta. Nahodilý zálet může snadno přerůst v novou párovou vazbu, i když je to to poslední, co by tito partneři měli v úmyslu. Když se začne rozvíjet nový vztah, narazí na vztah starý. Protože párový vztah svou podstatou vylučuje kohokoli třetího, nemá takový konflikt jednoduché řešení.
Rozumným řešením se v takových případech může jevit o partnery se dělit. Čas od času se dějí takové pokusy - například v komunách šedesátých a sedmdesátých let. Určitou dobu komuny plnily svou úlohu, ale brzy se rozpadly. Přes všechnu dobrou vůli v nich propukala řevnivost.
Sexuální žárlivost je často označována jako ničivá emoce, ale v naší evoluční biologii má významné místo. Její kořeny spočívají v potřebě chránit potomstvo spolu žijící dvojice. Protože jsou mladí jedinci našeho druhu tak žádostiví a protože naše rodičovské břímě je větší než u jiných živočišných druhů, vzniká velký tlak na poskytnutí maximálního bezpečí pro potomstvo vyrůstající v rodinné jednotce. Toho lze dosáhnout nejlépe tehdy, když je zajištěna oddanost obou rodičů výhradně jejich společným potomkům. Jakékoliv rozdělování péče je ohrožující. Vývoj silných pocitů žárlivosti v našem druhu je jedním ze základních mechanismů zachování tohoto systému maximální rodičovské péče.
Výjimkou z tohoto pravidla je harém. Ale o tom až příště.
Reklama