Když tady tak čtu o těch svatbách a o té radosti, co je kolem toho, musím vzpomenout svůj příběh. A věřte, že to žádná idylka není. Vdávala jsem se dobrovolně a za muže, kterého jsem měla opravdu ráda, ale možná jsem to neměla dělat. Teď si totiž připadám přesně jako ten ptáček, co mu zpívali, když ho lapali.
Se svým manželem jsem se seznámila na vysoké škole a byli jsme dvojka, co se k sobě perfektně hodila a které všichni předpovídali úžasnou budoucnost. Což o to, všechno klapalo. Celých 7 let, co jsem spolu chodili a posledních pět let i žili ve společném podnájmu. Oba hodně sportujeme a máme rádi cestování, tak jsme si docela dost užili. Sjezdili jsme půlku světa a splnili si sny jako Indie, Čína a USA. Pak ale můj – tehdy ještě přítel – dostal velmi lákavou nabídku na místo ve svém rodném městě, kam jsme se posléze i přestěhovali. Všechno bylo super, bydleli jsme v pronajatém bytě v bytovce, já začala učit na místním gymplu, seznámila se s jeho kamarády a zdálo se mi, že jsem dítě štěstěny. Moje známé, které už byly mezitím dávno vdané, se rozváděly nebo hádaly se svými muži, jen já si žila skvěle, hýčkána svým laskavým a trpělivým přítelem…
Po nějaké době ale začaly tlaky rodiny. Že už spolu chodíme tak dlouho a že je čas se vzít. A co miminko? Tak jsme si řekli, proč vlastně ne, když stejně jsme spolu a funguje to. Taky jsme začali plánovat stavbu domku. Vlastně jsme to udělali hlavně kvůli rodině, samotným nám na tom nezáleželo, jestli máme papír nebo ne, hlavně že se máme rádi. Vzali jsme se loni a od té doby je to všechno jinak. Můj manžel najednou nechce, abych chodila do práce a viděla se s jinými lidmi, žárlí i na kamarádky, se kterými si píšu maily. Nejradši by pořád jen seděl doma a díval se na televizi, na kolo se práší ve sklepě, na lyže se nejelo, že se šetří. Nedovedu to pochopit, tu změnu. A říkám si, jestli by se to stalo stejně nebo jestli by to bylo jinak, kdybychom se nevzali…

Jarka
Reklama