Není to tak dávno, co tiskem proběhla zpráva o tom, že za loňský rok bylo oddáno v naší zemi nejméně párů od konce druhé světové války. Když k tomu ještě přidáte varování demografů o neustále klesající křivce porodnosti, vypadá to, že se s naší společností děje něco divného. Tím spíš, že do „svatebních“ let se právě dostávají silné ročníky z konce let sedmdesátých… Nad vztahem našich současníků k instituci zvané manželství jsme se zamýšleli spolu s naší spolupracovnicí, psycholožkou Libuší Máchovou.
Podle ní je jednou z hlavních příčin nízké sňatečnosti (fuj, to je ale slovo!) stále stoupající tendence mladých dvojic k oddalování svatby. Zatímco jejich rodiče se brali obvykle krátce po dosažení plnoletosti, oni si rádi počkají až do třiceti a více. Proč spěchat do chomoutu, když se místo toho dá cestovat po světě, dokončovat studia, bavit se a vydělávat peníze? Konečně – české dvojice se tak přibližují tomu, co je v západní Evropě obvyklé už dávno. Tam se také Svatební pochod nehraje zdaleka tak často, jako se hrával ještě před pár lety u nás. Zároveň s tím se zvyšuje počet párů, které žijí dohromady, ale bez razítka. Tahle varianta soužití jim připadá svobodnější, nezávislejší, pohodlnější a ještě navíc ušetří peníze, které by je stála svatba s hostinou. Také v tom může být kousek revolty proti tradičním hodnotám, které platily dřív. Nebo obecně nižší společenský tlak okolí a rodiny.
Produktem společnosti, která se víc než na rodinné hodnoty zaměřuje na hodnoty materiální, je také zvyšování počtu „singlů“ – lidí, kteří žijí sami, mají svůj byt a svůj příjem, svoji práci a svoje koníčky, a kteří (alespoň podle svých slov) žádného partnera ani nepotřebují. Leda tak na sex nebo do společnosti, ale to se vždycky nějak vyřeší…
Dalo by se možná očekávat, že nějaké svatby „kápnou“ alespoň z lidí, kteří v posledních letech rozšířili rozvodové statistiky (údajně se rozvádí minimálně každé třetí manželství), ale chyba lávky. Zatímco dříve byly běžné i případy, že někdo dorazil na radnici třeba po čtvrté, dneska lidi uvažují racionálněji (nebo úsporněji?) a raději už s dalším partnerem zůstávají pouze na psí knížku.
Nezní to celé zrovna optimisticky pro vyznavače tradičních rodinných hodnot, že? Ale Líba Máchová dodává: „Myslím, že není třeba současnou situaci přeceňovat. Řekla bych, že dříve či později se zase k modelu tradiční rodiny vrátíme i u nás v Čechách…“
Reklama