Reklama
Přečetla jsem si na Ženě in příběh dívky, které její přítel ztrpčuje život tím, že jí nedovolí jíst a pořád jí vyčítá kila navíc. Nedá mi to, abych nenapsala svůj – opačný – problém.
Svého muže jsem si před deseti lety brala jako boubelka. Měla jsem prsa čtyřky a byla jsem to, čemu se říká „krev a mlíko“. Dostavovali jsme v té době domek, pak přišly děti a do toho jsem ještě chodila na půl úvazku do práce, aby bylo z čeho splácet dluhy. Nevím, jestli to bylo těmi starostmi, ale zhubla jsem za pár let snad o 15 kilo. Já sama jsem se tím nějak netrápila. Naopak, byla jsem docela ráda, že můžu konečně nosit vypasované kalhoty a trička na tělo. Stížnosti ale přišly ze strany mého manžela. Od té doby, co jsem hubená, mu na mě pořád něco vadí. Když se třeba milujeme, vyčítá mi, že mi jsou vidět žebra a že na moje prsa by si měl vzít lupu. Pořád mě nutí do jídla a když někde vidí nějakou buclatou ženu, hned mi ji dává za příklad. Došlo to tak daleko, že už se mi s ním ani nechce spát, protože nemám chuť poslouchat ty věčné řeči.
Chci tím jen říct, že ten problém, co popisovala XY dobře chápu, i když ho znám tak trochu z opačného konce.

Jindra