S Pepíkem jsem se seznámila už na střední škole. Nikdy jsme spolu nechodili – nebyl můj typ – ale Pepík mne bezmezně miloval a obdivoval snad od první minuty, co mne spatřil. Během školy jsem srdnatě odrážela jeho útoky, nakonec pro mne byla maturita vysvobozením. Tím však celá věc neskončila. Pepík mi pořád volal a posílal domů milostné dopisy, květiny a dárečky. I mojí mamince se líbil. Jenže pořád nebyl můj typ.
Pak jsem se vdala. A měla děti. Pepíka to málem zabilo, ale vydržel. A pořád mi tajně posílal dopisy k mamince, která se stala jeho spojencem. Můj muž sice byl můj typ, ale nakonec se z něho vyklubal vyžírka a pijan. Naše manželství skončilo po deseti letech a dvou dětech. Nastěhovala jsem se zpátky k mamince a Pepík neustával ve svých milostných atacích. Teď už žiju tři roky sama s dětmi a někdy je to docela fuška. Nejsem žádná silná žena a docela bych brala chlapa, který by ze mne sňal část odpovědnosti a starostí, který by mne potěšil a měl rád moje děti. Zatím jsem takového nepotkala. Bavila jsem se o své budoucnosti s maminkou a ta to za tepla vyslepičila Pepíkovi. Ten na nic nečekal, zakoupil zásnubní prsten, koupil olbřímí kytici a požádal mne o ruku. Musím říct, že ve mně docela hrklo. Požádala jsem ho o čas na rozmyšlenou. Přece jen nejsem nejmladší a on je to hodný chlap…
Ale mohla bych si vzít někoho, ke komu ve skutečnosti nic necítím?

H. K.
Reklama