.

„Proč jsem se vlastně narodila?“, ptá se čtenářka, která si neví rady se svým životem.

Vztahy

„Proč jsem se vlastně narodila?“, ptá se čtenářka, která si neví rady se svým životem.

Je mi 43 let a celý můj dosavadní život se skládá ze samých proher. Počátek už asi u mého narození. Nechtěné dítě, potom rozvod rodičů. V mých asi 13 letech. Ještě teď mám před očima hádky rodičů. Naprosté nervové zhroucení. Život s matkou, bratr se odstěhoval v 19 letech. Matka byla sice hodná, ale taky nevěděla chudák jak žít. Vím, že jí její manžel ublížil. Ale přenášela to na mě. Neschopnost radovat se z drobností, sebelítost, hlavně urputnou nenávist k mému otci, až jsem se otce bála a nenáviděla ho zároveň. Z toho možná vyplynula neschopnost najít si muže. Máma se na mně upnula. Já jsem byla absolutně zakřiknutá, bojácná. Když jsem ve 23 letech měla prvního přítele, tak ho neustále ponižovala slovně - bála se, že zůstane sama. Až nakonec náš vztah rozvrátila úplně. Já jsem na ni byla citově velmi fixovaná - při tom všem jsem ji měla velmi ráda a bylo mi jí líto. Pak jsem udělala, co chtěla ona a sice jsem se rozvedla a zůstala s ní, aby nebyla sama. Nedokázala jsem od ní odejít.
Ve 23 letech svatba, ve 24 narození syna, ve 25 letech rozvod a pak kousky štěstí se synem, když byl malý, pak neustálé čekání na něco, co stále nepřicházelo. Neustálé patnáctileté hledání nového partnera. Výsledek nulový, Hledám ho vlastně stále. Různě, i na inzerci. Nic. Každý se tomu diví, vycházeje z mých tělesných dispozic. Já se tomu divím taky. Už si říkám, že je asi pravda, co mi řekl jeden doktor v psychologické manželské poradně, kde jsme byli ještě s manželem. A sice, že jsem sice pohledná, ale partnera už si nikdy nenajdu.
Život s mámou a s mým synem v jednom bytě nebyl růžový. Žádné soukromí. Neustálé dohady atd. Nedalo se s ní vůbec mluvit, citové vydírání atd. Nemožné přestěhovat nábytek atd... Potom už jsme skoro vůbec spolu nemluvily. Byla dost těžce nemocná, špatně slyšela - neustále se ve mně zmítaly pocity nenávisti k ní, lítosti, výčitek, že s ní málo mluvím atd. V zaměstnání mně asi v mých 30 letech sexuálně zneužíval šéf. Mlčela jsem. Nic jsem nikomu neřekla. Trvalo to asi rok. Pak mně vyhodil.
Před půl rokem máma zemřela, nic jsme si neřekly, nevysvětlily a já se z toho nemůžu dodnes vzpamatovat. Neustále se mi všechno vrací. Můj syn je hodný kupodivu k tomu, co si taky musel prožít. Ale teď pomalu ve 20 letech si s ním přestávám nějak rozumět. Začal studovat vysokou školu a teď ji chce opustit z důvodu nezvládnutí zkoušek. Nevím, už jak mu mám vysvětlit, že má setrvat, jak je škola důležitá. Nedá si říct. Má beraní povahu a málo komunikuje. Nechává si vše pro sebe. Jinak je srdečný, lidi ho mají rádi. Se svým otcem se stýká pravidelně.
Nyní podnikám s bývalou kolegyní a nějak nám to moc nejde. Chybí peníze. Myslela jsem si, že vše špatné je za mnou, ale není. Všechno mně nějak unavuje. Nechci zas tak moc naříkat, ale většinou skončí tyto moje úvahy otázkou: Proč jsem se vlastně narodila?

Pavlína
   
28.02.2002 - Láska a vztahy - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [40] Simba [*]

    Ťapina: Mluvíš mi z duše, snad už má pisatelka lepší životní situaci.

    superkarma: 0 30.11.2003, 20:15:02
  2. avatar
    [39] Ťapina [*]

    Tady je každá rada drahá, doufám že teď už je to lepší.

    superkarma: 0 29.11.2003, 13:06:31
  3. [29] Sasa [*]

    Tak jsem to všechno poctivě přečetla....pak se znovu vrátila k článku. Holka (klidně ti tak budu říkat, jsme skoro stejně staré....) ....já se taky vdala, pak rozvedla, pak zase vdala.......mám syna 19 let, manželství takové to průměrné, vlastně nic moc, ale ŽIVOT je můj a ten můžu ovlivnit. Takže......v první řadě hledej kamarádku optimistku, mám obavu, že ta, co s ní podnikáš, zrovna optimismem nezáří. Protože synek už nepotřebuje neustálou péči, choď pravidelně cvičit........víš co s člověkem dělají endorfiny kraulující v krevním řečišti? A ten pocit, že držíš krok ( a budeš ho držet) s mladejma, je moc super. Pak skákni ke kadeřnici ( a to dobré, kdyby jsi měla týden jíst jen pytlíkový polívky). Já po rozvodu neměla moc peněz, ale protože kluk byl malej, moc toho nesnědl, oblečení jsem měla po kámošce, co měla kluka staršího o 1/2 roku a hadry z ciziny, tak jsem si fakt užívala........ne žila......opravdu užívala. Nemusela jsem vlasně brát na nikoho ohledy.
    Já chápu, nám se to radí, ale fakt....HLAVU VZHURU, RAMENA DOLU, ZASTRČIT BŘICHO ....a s nosem nahoru do víru žití.....vždyť ho máš ještě spoustu před sebou, přece ho nechjceš strávit doma v černé depresi

    superkarma: 0 01.03.2002, 08:48:35
  4. [24] Vláďa [*]

    Jo to se to radí, buď silná, měj se ráda, mysli pozitivně. Ale v reálu, když je člověk sám, nejistý, zraněný. To jde ale sakra těžko. Možná to ani nejde. Možná to chce nastudovat pár psychologických příruček. Ne, že by pomohly, ale někdy člověk aspoň svoje chování pochopí. Pak teprve ho může snad změnit. Pokud Ti chybí opora, někdo kdo by ti poradil, předvedl a ukázal jak a kdy radost prožít. Zkus odborníka. Je to lepší než se večně plácat v nejistotě. Sama to asi nedokážeš. Nech to někoho rozebrat, posuď to zvenčí a pak se pomalu, při tvé velké snaze být optimistická, snad dobereš výsledku. Nezapomeň, že dobrou náladu ovlivňuje i určité jídlo, pohyb a pod. Dej se do toho. Snad přeci jen není jediný cíl života zestárnout a zemřít.
    Pěkný den.

    superkarma: 0 28.02.2002, 13:30:28
  5. avatar
    [22] *daisy* [*]

    Mila Pavli,
    ja si myslim, ze Tvuj nejvetsi problem je v tom (a prave proto i chapu nazor toho psychologa v poradne), ze se vidis=stavis=chovas jako obet. Ty jsi chudinka, nikdo Te nema rad, nic se Ti nedari...
    Uf..neni to snadne, chapu, ale na druhou stranu jsi zdrava, podle toho, co pises, tak i pohledna, tak si trochu ver, kruci. Nemluve o tom, ze asi nejsi ani hloupa, tak zacni zit sama za sebe. Zivot je opravdu strasne kratinky. Mej se trochu vic rada, urcite je vic nez dost duvodu. S tim zviratkem se mi to zda jako dobry napad, i kdyz neni asi pro kazdeho uplne realny, ale myslim, ze nejake zviratko (mazlive) jde vzdycky poridit
    A s tim synem.. Netlacila bych na pilu. Sama jsem malem nedostudovala, ale mela jsem sanci rozhodnout se. Tatinek me postavit pred vec: chces studovat, budes se snazit dostudovat=budu te zivit, nechces: ziv se sama, ani korunu ti neprispeju a budes platit najem a stravu (byla to hodne smesna castka, 800 kc mesicne, ale stacilo na to, abych se poradne rozmyslela, co vlastne chci ). A nezapomen: Tvuj syn uz je dospely, uz ma vlastni zivot a casem od Tebe odejde uplne (neznamena totez jako opustit), takze si opravdu zarid svuj zivot, napln si ho nejakymi konicky, prateli... To je nejlepsi, nauci Te to poznat, ze jsi pro lidi vzacna, ze Te maji radi, a casem treba i nejaka laska prijde... Preju hodne stesti a trosku lepsi ocka pro to, aby jsi videla krasu v zivote, nejen to spatne

    superkarma: 0 28.02.2002, 11:49:50
  6. avatar
    [16] Dokinka [*]

    hlavu hore,a začni konečne žiť

    superkarma: 0 28.02.2002, 09:52:45
  7. avatar
    [14] danae [*]

    Jojo,Tomas to určitě tak nemyslel,ale on by si toho asi opravdu nikdo nevšiml,anebo by jim to bylo jedno,páč jsi taková naříkavá.Žij tak,aby si toho lidi všimli v pozitivu.

    superkarma: 0 28.02.2002, 09:06:59
  8. avatar
    [11] sarobrouk [*]

    Tomasi: Mas pravdu - teda trochu. Pavlína utika od života a nechce se s ním prát a ty utíkáš z republiky. Jsme tady a teď a ne na opačné straně zeměkoule nebo někde jinde ve světě. Právě proto že máme dost svých problémů, nemusíme poukazovat na problémy v jiných zemích. Takových nešťasných lidí jak je Pavla je dost. Ať jsou to muži nebo ženy, dostanou se do fáze, kdy neví, co dál se svým životem. Souhlasím s Aveis. Jediná rada je zaměřit se na nějakého koníčka, najít nějakou kamarádku, když chlap není k dispozici a ten pes, to je báječný nápad !!!!

    superkarma: 0 28.02.2002, 08:59:43
  9. avatar
    [6] danae [*]

    Milá Pavlo,jsme vrstevnice a větší část Tvého vyprávění jako bych psala sama,ovšem s tím rozdílem,že já se naučila ,a jsem tomu ráda,asertivnímu chování.Prostě nenechám život,aby se mnou zmítal,umím pořádně zařvat,bouchnout do stolu a hned se mi uleví,okolí mě bere jako rovnocenného partnera(dělám se samými muži)rodina si zvykla na to,že když jsem v pohodě,mají pokoj i oni a tak se snaží nenechávat na mně všechno a co se týče dětí,i kdyby ses umluvila,nemůžeš vnucovat svoji vůli svému synovi.Uvidíš,že si stejně najde své místo pod sluncem a nakonec bude šťastný,jen ty se teď zlobíš a ničíš si zdraví.Dětem připravím všechny podmínky ke zdárnému absolvování školy,ale když nechtějí...každý svého štěstí strůjcem...přestaň se zlobit,vnitřně se ulidni a věnuj se sobě...máš na to věk.Uvidíš,že se to pak obrátí.Bouchni si...

    superkarma: 0 28.02.2002, 07:42:11
  10. avatar
    [1] clarCa [*]

    Milá Pavlíno,
    narodila jsi se třeba proto, abys svému synovi ukázala, že to jde i jinak než tomu bylo s tebou a tvojí matkou. těžko říct, proč jsi matce tolik podléhala, to musíš vědět sama (a třeba jsi k tomu měla dobrý důvod a třeba bys to vlastně nemohla ani udělat jinak, mít znovu tu volbu). Ale nesváděj vinu za svůj život na svou matku, je to tvůj život, ty jsi učinila svá rozhodnutí a učinila jsi je proto, že ti v danné chvíli přišla jako nejlepší. Přestaň se litovat a přestaň vinit své okolí. A svému synovi dobřej volby, JEHO VLASTNÍ volby, JEHO VLASTNÍ chyby, aby jednou nevinil on tebe za svůj zpackaný život. Vysoká škola je důležitá, ale ne za cenu, že se tam bude trápit a bude nešťastný... je velký dost - a jeho rozhodnutí opustit vysokou školu není TVOJE selhání, je to rozhodnutí tvého syna, dospělého a svéprávného muže.

    superkarma: 0 28.02.2002, 01:35:39

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme