Je mi 43 let a celý můj dosavadní život se skládá ze samých proher. Počátek už asi u mého narození. Nechtěné dítě, potom rozvod rodičů. V mých asi 13 letech. Ještě teď mám před očima hádky rodičů. Naprosté nervové zhroucení. Život s matkou, bratr se odstěhoval v 19 letech. Matka byla sice hodná, ale taky nevěděla chudák jak žít. Vím, že jí její manžel ublížil. Ale přenášela to na mě. Neschopnost radovat se z drobností, sebelítost, hlavně urputnou nenávist k mému otci, až jsem se otce bála a nenáviděla ho zároveň. Z toho možná vyplynula neschopnost najít si muže. Máma se na mně upnula. Já jsem byla absolutně zakřiknutá, bojácná. Když jsem ve 23 letech měla prvního přítele, tak ho neustále ponižovala slovně - bála se, že zůstane sama. Až nakonec náš vztah rozvrátila úplně. Já jsem na ni byla citově velmi fixovaná - při tom všem jsem ji měla velmi ráda a bylo mi jí líto. Pak jsem udělala, co chtěla ona a sice jsem se rozvedla a zůstala s ní, aby nebyla sama. Nedokázala jsem od ní odejít.
Ve 23 letech svatba, ve 24 narození syna, ve 25 letech rozvod a pak kousky štěstí se synem, když byl malý, pak neustálé čekání na něco, co stále nepřicházelo. Neustálé patnáctileté hledání nového partnera. Výsledek nulový, Hledám ho vlastně stále. Různě, i na inzerci. Nic. Každý se tomu diví, vycházeje z mých tělesných dispozic. Já se tomu divím taky. Už si říkám, že je asi pravda, co mi řekl jeden doktor v psychologické manželské poradně, kde jsme byli ještě s manželem. A sice, že jsem sice pohledná, ale partnera už si nikdy nenajdu.
Život s mámou a s mým synem v jednom bytě nebyl růžový. Žádné soukromí. Neustálé dohady atd. Nedalo se s ní vůbec mluvit, citové vydírání atd. Nemožné přestěhovat nábytek atd... Potom už jsme skoro vůbec spolu nemluvily. Byla dost těžce nemocná, špatně slyšela - neustále se ve mně zmítaly pocity nenávisti k ní, lítosti, výčitek, že s ní málo mluvím atd. V zaměstnání mně asi v mých 30 letech sexuálně zneužíval šéf. Mlčela jsem. Nic jsem nikomu neřekla. Trvalo to asi rok. Pak mně vyhodil.
Před půl rokem máma zemřela, nic jsme si neřekly, nevysvětlily a já se z toho nemůžu dodnes vzpamatovat. Neustále se mi všechno vrací. Můj syn je hodný kupodivu k tomu, co si taky musel prožít. Ale teď pomalu ve 20 letech si s ním přestávám nějak rozumět. Začal studovat vysokou školu a teď ji chce opustit z důvodu nezvládnutí zkoušek. Nevím, už jak mu mám vysvětlit, že má setrvat, jak je škola důležitá. Nedá si říct. Má beraní povahu a málo komunikuje. Nechává si vše pro sebe. Jinak je srdečný, lidi ho mají rádi. Se svým otcem se stýká pravidelně.
Nyní podnikám s bývalou kolegyní a nějak nám to moc nejde. Chybí peníze. Myslela jsem si, že vše špatné je za mnou, ale není. Všechno mně nějak unavuje. Nechci zas tak moc naříkat, ale většinou skončí tyto moje úvahy otázkou: Proč jsem se vlastně narodila?

Pavlína
Reklama