Minulý čtvrtek přinesly děti domů pololetní vysvědčení a v mnoha rodinách nastalo obvyklé období krutovlády. Jde sice jenom o pololetí, ale známky jsou známky a pro některé rodiče jsou tím hlavním, proč vlastně děti chodí do školy. Má cenu děti přísně trestat za školní výsledky a zakázat jim všechno, kromě čištění zubů a šprtání? Nebo je lepší liberální přístup typu „Je to tvůj život, tak si s ním dělej, co chceš“?
Na názor jsme se zeptali psycholožky Líby Máchové, která nás moc nepotěšila. Podle ní neexistuje žádný všeobecně platný recept na rodičovský přístup ke školním výsledkům. Záleží mimo jiné na věku dítěte, protože liberální přístup se osvědčuje spíše u dětí starších. Jedna věc je však jasná. Největší chybou a hazardováním nejen s důvěrou dítěte, ale někdy i s jeho životem, je extrémně kritický přístup založený na vojenském drilu a trestech. Výsledkem pak bývá stresované dítě, které místo, aby své známky zlepšilo, pouze zatlouká a naivně věří, že se to nějak ututlá. V případě, že jde do tuhého, dítě utíká z domu, hledá útěchu u prarodičů nebo si v nejhorším případě sáhne na život.
„Za nejlepší systém považuji metodu pochval a pozitivní motivace,“ dodává L. Máchová. S dítětem je třeba o školních výsledcích hovořit v průběhu celého roku a ne ve chvíli, kdy se uzavírá klasifikace. Mělo by vědět, že špatné známky rodiče neradi vidí (tady jsou na místě různé tresty v podobě omezení oblíbených aktivit, nikoli však absolutní izolace dítěte) a mělo by zároveň cítit snahu rodičů pomoci. V některých rodinách se osvědčují drobné odměny, často i finanční, které jsou v případě horšího prospěchu vraceny, takže si dítě uvědomí okamžitý dopad svého jednání.
Jestliže se komunikace mezi rodiči a dětmi ocitla na slepé koleji, mohou v roli prostředníka a mírotvůrce zafungovat nejbližší příbuzní, jako prarodiče nebo tetičky či strýčkové. Ti často mají důvěru obou znesvářených stran a co víc – vidí z odstupu chyby, kterých se rodiče ve své horlivosti často dopouštějí. Ještě jednu věc psycholožka doporučuje – než začnete dítě nemírně trestat, vzpomeňte si na sebe ve školním věku a na to, jak vás doma drtili a jak vám to bylo nepříjemné. Někdy stačí jen přehodnotit modely chování převzaté z původní rodiny a škola přestane být strašákem. Pro dítě i pro rodiče…
Reklama