Nedávno jsem tady četla příběh o velmi skromné ženě, která má velmi sobeckého manžela. Jsou spolu jen pár let a ona ho ještě miluje, já však o tom, jak to může dopadnout, vím svoje. Nedá mi to, musím napsat svůj příběh s ohromným varováním pro všechny ženy: Od sobce a lakomce, holky, utečte, dokud je čas!
Můj muž měl vždycky velmi zvláštní vztah k našemu společnému majetku. Už od svatby u nás platilo nepsané pravidlo, že co je moje, to je naše. Moje věci, to je prostě společný majetek. Ale co je manželovo, to společné není, to je prostě jeho majetek.
Začínalo to velmi nenápadně - knihami. Jedna část knihovny byly „naše knihy“, ty jsem do manželství přinesla já, druhá část knihovny byly manželovy knihy, na které nikdo nesměl bez dovolení sáhnout. Vím, že mi to tenkrát připadalo trochu legrační, trochu mi to vadilo, ale rozhodně jsem netušila, jak bude situace postupovat dál.
V dalších letech si manžel postupně začal přivlastňovat různé věci z bytu, nábytek, textílie, všechno, co se mu líbilo a hodilo, prostě snášel do pokoje, který si nakonec také přivlastnil. Dneska si ho zamyká, protože to je „jeho pokoj“. Stejně tak je jeho auto, chalupa, prostě všechno.
Máme už dospělé děti. Dokud byly malé, situace byla ještě poměrně udržitelná, protože s ohledem na děti jsem „jeho“ věci (auto atd.) směla užívat i já. Ale teď, když jsou děti z domu, manžel skutečně zešílel. Nesmím chodit do „jeho“ pokoje. Nesmím používat „jeho“ fochy v lednici ani v botníku. Nesmím si věšet kabát na „jeho“ věšák. Ale on v bytě užívá, cokoli se mu zlíbí, a já nemám už po těch všech letech sílu se s ním o tom dohadovat. Myslím si, že je blázen a vážně zvažuju, jestli bych od něj neměla odejít. Bojím se totiž, že mě jednou nepustí ani na záchod, protože se jej rozhodne považovat za svůj.

Mirka

Myslíte si, že je sobectví a lakota tak zásadní charakterová vada, že se s takovým mužem nedá žít? Mohla Mirka s manželovým chováním něco dělat, kdyby začala včas? Máte nebo snesly byste takového partnera? Napište nám svoje názory!
Reklama